Kajínek zrekonstruoval vraždy, za které byl odsouzený: Objevila se řada podivných důkazů a neobjasněných otázek

Jiří Kajínek při seriálové rekonstrukci ukázal na řadu pochybností a nejasností v případu, kdy v plzeňských zatáčkách zemřel podnikatel Štefan Janda (†27), jeho bodyguard Julián Pokoš (†30) a navíc byl těžce zraněn i druhý osobní strážce Vojtěch Pokoš (47). Při rekonstrukce se musel Kajínek a štáb potýkat s problémy. Natáčelo se v Plzni na Borech, jenže osudné místo dnes vypadá úplně jinak než v roce 1993 - borské serpentiny už dnes neexistují a na místě vznikla čtyřproudová silnice. „I kdyby se i po letech udělala skutečná rekonstrukce, tak to nemůže být vypovídající,“ přiznal Kajínek na kameru.

Na místě činu mu asistoval také bývalý kriminalista Michal Lazorčík, který se pokoušel o rekonstrukci podle údajů ze spisu. Netají se tím, že ho tyto materiály překvapily. Poukázal třeba na to, že nebyla pořízena dostatečně kvalitní dokumentace místa činu. „Připadá mi to dost laxní. Ohledání místa vraždy vyžaduje pečlivost a důslednost,“ kárá své kolegy kriminalista. Dodal, že pokud by byla provedena rekonstrukce, mohla být odhalena pravda a odpovědi na některé dnes dosud neobjasněné otázky.

Eva Jandová, vdova po podnikateli Jandovi, už v dřívějším díle uvedla, že nevěří, že jejího muže zabil Kajínek. Hovoří o jistém Lebedovi, se kterým se měl v den vraždy její manžel setkat. „Všichni tři ho popisovali jako nějakého malého střízlíka nádražáka, umaštěného, měl mít dlouhé umaštěné vlasy. S popisem pana Kajínka to nemělo nic společného," řekla. Lebeda měl prý jejímu muži poskytnout nějaké peníze 

Nejasností je ale více. Podle spisu musel vrah otevřít dveře na místě spolujezdce, aby Julianu Pokošovi vystřelil oko. „Pokud bych to byl já, tak tady na té klice musely moje otisky zůstat," řekl s tím, že už v té době měl záznam a policie tak měla jeho otisky k dispozici pro srovnání. „Pokud bych to byl já a policisté odebrali otisky prstů, tak druhej den věděli, že vrahem je Kajínek. Ne že by přišli za 5 měsíců," říká Kajínek. Na místě se ale nenašly žádné podezřelé otisky, což je přinejmenším zvláštní, protože pachatel podle svědků neměl rukavice.

Jasné není ani to, proč zůstal Vojtěch Pokoš naživu. Udělal to střelec úmyslně, aby mohl obvinit Kajínka? Jeden ze zásahů totiž Vojtěch utržil z bezprostřední blízkosti do hýždě. Podle Kajínka mu tam musel pachatel zbraň přiložit a úmyslně ho zranit. Podle policisté ale střelec prostě jen zakopl. „Někdo jde, zakopne a nešťastnou náhodou střelí Pokoše do p*dele. No to je příliš," zlobí se Kajínek. Nesouhlasí ani s výpovědí Pokoše, podle které se snažil hýbat a vrahovi pak došly náboje.  „Všechny ty kecy o tom, že tam Pokoš leží a rotuje, a Kajínek ho nemůže trefit do hlavy, to jsou báchorky, který jsou neuvěřitelný," kroutí hlavou Kajínek.

Nesedí prý ani výpovědi dvou očitých svědků. Kajínek poznamenal, že to byli mladí kluci, kteří si „vymýšleli blbosti“. Podle vdovy po Jandovi měl podnikatel svým bodyguardům před vraždou říct, ať jsou v klidu, že „tu někde má svého policajta". Podle některých verzí mělo jít o dnes exkriminalistu Jaroslava Kronďáka, který měl Jandu předem varovat, že je na ně chystaný zásah. „Takže z toho vyplynulo, že byli de facto poslaní na popravu," myslí si o tom vdova po Jandovi. 

Jandová i Vojtěch Pokoš pak tvrdí, že podnikatel na osudnou schůzku jel s diktafonem, na který si chtěl vše nahrát. Ten se ale nikdy nenašel. Podle Kajínka na něm mohly být nahrané důležité důkazy. Podle vdovy pak měl stejný diktafon i dnes již bývalý policista Kronďák.

Kajínek zpochybnil i to, kde zůstaly ležet nábojnice. Zbraně, které byly podle policie použity, mají totiž vyhazovač. „Vystřelí se, zbraň se sama nabije, a jak se vystřelí, vytáhne se nábojnice a ta nábojnice tím vyhazovačem letí napravo. Střílí se, nábojnice lítají napravo," popsal Kajínek. Nábojnice tedy měly být vedle auta, nalezeny však byly před ním, což nikdo nedokázal vysvětlit.

Nejzáhadnějším důkazem jsou nedopalky cigaret, které policisté na místě našli, ale které při vyšetřování zmizeli. „Samozřejmě oni si vůbec nezjistili, že jsem nekuřák. Když se zjistilo, že jsem nekuřák, tak se tento důkazní materiál ztratil," uvedl Kajínek. Nedopalky byly analyzovány a určily krevní skupinu možného pachatele jako 0. DNA už však zkoumána nebyla. „Pokud by se neztratily, tak bychom mohli po několika letech přijít s tím, že chceme udělat analýzu DNA a začalo by se pátrat po tom, kdo tam skutečně tehdy kouřil. Takhle by to bylo jednoduchý," dodal Kajínek.

Kajínek také na kameru přiznal, že pokud by byl vrah, udělal by některé věci jinak. „Pokud bych měl akci provést já, tak bych si nemohl vzít ty nejnevhodnější zbraně, které byly podle policie použity. Staré zbraně, které jsou válečné, předválečné, mají jednořadé zásobníky, to znamená dvě zbraně dohromady – čtrnáct, maximálně šestnáct střel. Průbojnost těch nábojů je na něco takového nevhodná,“ vysvětluje Kajínek.

Sám by prý zvolil samopal, který v té době měl. „Takže by to byl samopal UZI anebo samopal Steyr Mannlicher. Vybral bych jeden z nich, k oběma jsem měl zásobníky na třicet ran a tlumiče,“ pokračuje. „Pokud bych s takovou zbraní přišel k autu, kde sedí tři lidé, které bych měl zabít, tak tímto samopalem s jedním zásobníkem na třicet nábojů vystřelím tři dávky po třech, čtyřech nebo pěti ranách. A ti lidé nemají šanci přežít," uvedl s tím, že taková zbraň by byla ideální, protože by prošla okem i dveřmi a navíc by byla tichá. „Já jsem se zbraněmi zabýval celý život, odmalička jsem je miloval, zajímal jsem se o ně, vždycky jsem jich měl víc. A měl jsem zvláštní zbraně, dobré zbraně, které samozřejmě byly nelegální, ale měl jsem je…“ přiznal.

Témata:  Jiří Kajínek,  Kauza: Kájínek,  EuroZprávy.cz