Příchod tornáda popisuje například Vladimír Molata, který před bouří sbíral s otcem v sadu meruňky. "Říkal jsem si, bude pršet. Přijde bouřka. Otrhám raději i to, co ještě není úplně zralé, nebo to popadá, a nebude z toho nic," vzpomínal Molata. Nepřišla obyčejná bouře, ale "hnědá stěna zvířeného prachu a hlíny". Molatovi nepřišli jen o úrodu meruněk, ale o dva domy a celý sad.

Řadu podobných příběhů shromáždila šestice novinářů a novinářek, autorkou snímků je fotografka Jana Plavec. Líčí den, kdy přišlo tornádo, bezprostřední emoce a činy lidí, ale i následující rok naplněný prací a opravami.

"Když jsem četla a editovala 14 textů do knihy, došlo mi, že většina zpovídaných se shoduje na jedné věci – když ustal rachot utržených střech a padajících cihel, když přešlo to strašné hučení větru, vyšli všichni ven – a v němém úžasu zírali na trosky, v tichu, protože i ptáci odlétli s větrem," uvedla Kubíčková. Chvíli pak lidé mlčeli a pozorovali spoušť. "Ale jen chvíli, pak se hned začalo nadávat. To bylo jedno sprosté slovo vedle druhého," cituje Kubíčková ze vzpomínek místních.

Později přišel úžas nad vlnou pomoci. "Lidé ale nedávali pouze peníze a materiální pomoc. Dávali to nejcennější, co mají – svůj čas a energii," napsala v úvodu knihy Zlata Maděřičová z Jihomoravské komunitní nadace. Projevila se i sousedská sounáležitost. Tornádo totiž strhlo také ploty mezi domy, tím usnadnilo podmínky pro vřelejší sousedskou komunikaci.

"Bylo snadné zaběhnout k sousedům s krabicí darovaných buchet, která byla pro jednu rodinu zbytečně veliká, a podělit se. Bylo jednoduché odskočit si k sousedům pro chybějící lopatu, ochranné rukavice či pro radu, kde sehnat trámy, tašky na střechu či kontakt na pomáhající organizaci," popsala Maděřičová. Knihu lze zakoupit v Jihomoravské komunitní nadaci za týden, kdy se tam také koná vzpomínková akce k výročí tornáda.