V Evropské unii je vakcinace proti slintavce a kulhavce již více než třicet let zakázána. Toto vysoce nakažlivé virové onemocnění postihuje skot, prasata, ovce a další sudokopytníky a jeho šíření představuje značné riziko pro zemědělství i obchod. Přestože vakcíny proti tomuto viru existují, EU se rozhodla upřednostnit jiný přístup k ochraně hospodářských zvířat. Hlavní důvody tohoto rozhodnutí souvisejí s proměnlivostí viru, diagnostickými problémy i ekonomickými důsledky vakcinace.
Původcem onemocnění je RNA virus, který se velmi rychle vyvíjí a mění. Celosvětově bylo popsáno sedm sérotypů tohoto viru a v současné době jich aktivně cirkuluje šest. Tato variabilita znemožňuje vytvoření univerzální vakcíny, která by účinně chránila před všemi variantami onemocnění. I když je zvíře očkováno proti jednomu sérotypu, neznamená to, že bude chráněno proti jinému. Kromě toho i samotná vakcína pouze snižuje množství vylučovaného viru, ale nedokáže zcela zabránit jeho šíření.
Dalším problémem je podle ministerstva zemědělství fakt, že očkovaná zvířata mohou virus přenášet, aniž by vykazovala viditelné příznaky onemocnění. To znamená, že infekce se může nepozorovaně šířit, což znesnadňuje včasnou identifikaci ohnisek a přijetí opatření ke zpomalení epidemie. Zvířata sice nejeví známky nemoci, ale stále mohou být zdrojem infekce pro další jedince, což komplikuje kontrolu nad celkovou situací.
Evropská unie se rovněž obává dopadu vakcinace na obchod se zemědělskými produkty. Země, které očkují proti slintavce a kulhavce, často čelí obchodním omezením, protože mezinárodní standardy upřednostňují státy, které jsou "bez slintavky a bez vakcinace". Pokud by EU zavedla plošnou vakcinaci, přišla by o tento status a export živých zvířat i živočišných produktů, například mléka, by se výrazně zkomplikoval.
Diagnostika onemocnění je dalším faktorem, který přispěl k rozhodnutí EU vakcinaci zakázat. Současné vakcíny nejsou markerové, což znamená, že nelze rozlišit, zda má zvíře protilátky díky očkování, nebo kvůli prodělané infekci. To výrazně komplikuje snahu o monitorování a vymýcení onemocnění, protože není možné jednoznačně potvrdit, zda bylo stádo skutečně ochráněno vakcinací, nebo zda v něm virus stále přetrvává.
Ani rychlost nástupu imunity po vakcinaci není dostatečná pro efektivní boj s epidemií. Plná ochrana se u očkovaných zvířat vyvíjí až po jednom až třech týdnech od podání vakcíny. V případě rychle se šířící infekce, jakou slintavka a kulhavka bezpochyby je, může být toto zpoždění fatální a virus se mezi tím může rozšířit na další stáda.
Vakcinační strategie se dělí na dvě základní metody: preventivní a nouzovou vakcinaci. Preventivní vakcinace zahrnuje plošné očkování a pravidelnou revakcinaci celých stád, což bylo v EU zakázáno nejen kvůli finanční náročnosti, ale také kvůli omezení obchodu s živočišnými produkty. Nouzová vakcinace se uplatňuje pouze v případě vypuknutí epidemie, aby se snížilo riziko šíření viru v bezprostředním okolí ohniska. Tato metoda však také není ideální, protože sice omezuje šíření infekce, ale nebrání viru v tom, aby zůstával v organismu očkovaných zvířat. Kvůli tomu jsou i vakcinovaná zvířata po zvládnutí epidemie obvykle porážena, aby se eliminovalo riziko, že virus přežije v latentní formě.
Evropská unie se proto rozhodla, že namísto vakcinace bude preferovat přísná veterinární opatření, okamžité likvidace nakažených stád a striktní kontrolu pohybu zvířat. Tento přístup je sice drastický, ale umožňuje udržet EU v kategorii států bez slintavky a bez vakcinace, což otevírá dveře mezinárodnímu obchodu. Přesto zůstává otázkou, zda by se s ohledem na moderní technologie a nové výzkumy neměl přístup k vakcinaci v budoucnu přehodnotit.
Témata: slintavka a kulhavka, očkování, krávy
