Moskva není dobrý spojenec? Asada nechala padnout, Arménii krvácet v Karabachu

„Poplácá vás po zádech, zatne pěst a ujistí vás, že bude stát mezi vámi a problémy. Když se o něj opřete, cítíte se bezpečně, téměř mocně. Jakmile však začne boj, tyran – váš ‚ochránce‘ – náhle zmizí, zahledí se do oblak nebo si zavazuje tkaničky a celá situace ho zdánlivě nezajímá,“ napsal Dragas.

Svůj komentář směřoval k někdejšímu syrskému diktátorovi Bašáru Asadovi, jehož režim se před dvěma týdny zhroutil pod náporem ofenzívy opozičních ozbrojených skupin. Pravidelná syrská armáda nebyla schopna adekvátně reagovat a opozice si tak postupně zajistila kontrolu nad většinou velkých měst.

Podobně jako syrské instituce, ani ruské vojenské síly operující v zemi nedokázaly zabránit tomu, aby Asad uprchl do Moskvy jako „člověk prchající z hořícího domu“. Bašár však není ani první – a pravděpodobně ani poslední – vůdce, který byl nucen uchýlit se k takové „taktice“.

Asistenci od Moskvy očekávala i Arménie během loňského konfliktu s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Je třeba zdůraznit, že tato pomoc byla očekávána na základě dohody CSTO (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti), jejímiž členy jsou jak Rusko, tak Jerevan – na rozdíl od Ázerbájdžánu. Žádná pomoc však nepřišla, neboť Moskva byla příliš zaměstnána svými zájmy na Ukrajině.

„Ruská spojenectví jsou stabilní asi jako trojnožka,“ poznamenal Dragas. Jeho výrok není daleko od pravdy, jak dokládá i historický vývoj po druhé světové válce. Když se Němci, Maďaři, Poláci a Čechoslováci postupně pokoušeli o uvolnění režimu, jedinou reakcí Moskvy byla okupace nebo brutální potlačení všech podobných snah.

„Nedělejte to! Nespoléhejte na Rusko jako na spojence. Nevěřte slibům podpory, ať už vojenské nebo jiné. V době krize, kdy se nad vaší armádou vznášejí drony nebo se hroutí vaše města, Rusko nebude přítomno,“ zdůrazňoval srbský expert v komentáři pro Kyiv Post.

Rusko má několik klíčových spojenců, u nichž zůstává naprosto nejisté, jak by Moskva zareagovala v případě, že by se ocitli ve válce s jiným státem. Žádný z nich se však nemůže plně spolehnout na ruskou ekonomickou či vojenskou podporu.

I když Severní Korea vyslala své vojáky, včetně speciálních jednotek, na pomoc ruské armádě, není pravděpodobné, že by Rusko postupovalo obdobně, pokud by se KLDR dostala do konfliktu s Jižní Koreou nebo Spojenými státy.

Objevily se spekulace, že nastupující americký prezident Donald Trump plánuje preemptivní úder na Teherán s cílem zastavit jeho pokračování v jaderném programu. Ani Írán se však nemůže spolehnout na ruskou pomoc, protože Moskva už výrazně oslabila svůj vliv v Sýrii, která je pro prosazování kremelských zájmů na Blízkém východě zcela zásadní.

A co Čína, která nepřímo podporuje ruské válečné úsilí technologicky apod.? Ta se v případě války s Indií nebo USA možná raději zcela obejde bez jakékoli ruské pomoci a zaměří se na své klíčové partnery v Africe, z nichž někteří mohou být pro její zájmy mnohem přínosnější než samotná Moskva.

Existuje celá řada důvodů, proč se Moskva vůči svým spojencům nechová zcela spolehlivě. Jedním z nich je historické dědictví z dob Sovětského svazu, kdy Kreml zakládal své chování především na pragmatismu a snaze o ideologickou dominanci. Spojenci byli podporováni pouze tehdy, pokud to sloužilo zájmům Moskvy, například při šíření komunismu nebo udržování satelitních států ve východní Evropě.

Dalším faktorem je tradiční centralizace ruského státu. Rozhodnutí o podpoře spojenců závisí výhradně na úzkém kruhu kolem nejvyššího vedení, což omezuje schopnost Moskvy pružně reagovat na potřeby svých partnerů. Současně v ruské politické kultuře přetrvává nedůvěra vůči aliančním principům – vztahy se spojenci byly budovány spíše na dominanci než na rovnosti, což přirozeně vedlo k nespokojenosti partnerů.

Neméně významným důvodem je ekonomická slabost Ruska, která je dále umocněna sankcemi ze strany Západu a klesající ochotou zemí, jako je Čína a Indie, poskytovat podporu ruské ekonomice. Problém tedy není jen v tom, že by Moskva nebyla schopná svým spojencům pomoci, ale spíše v tom, že pomoc partnerům má pro ni nižší prioritu než prosazování vlastních zájmů.

V posledních letech, kdy Moskva fakticky pouze přihlížela krizím v Arménii a Sýrii, lze její pasivitu přičítat především vytíženosti ruské armády, která své hlavní úsilí soustředí na dobývání ukrajinského území. Kyjev rozhodně Rusům situaci nijak neusnadnil – „denacifikace a demilitarizace“, vyhlášené prezidentem Vladimirem Putinem, zcela selhaly a konflikt nadále pokračuje.

Moskva se ocitla v pozici, kdy je pro své spojence nespolehlivá, a přesto dokáže vzbuzovat dojem, že se o ně v případě krize postará. Během posledního roku a půl však už dvakrát selhala, zatímco sama vede vleklou válku na Ukrajině. Tato kombinace nespolehlivosti a vyčerpání však podkopává důvěru jejích partnerů a zpochybňuje budoucnost ruských aliancí. Kreml tak riskuje nejen ztrátu vlivu mezi spojenci, ale i další oslabení své pozice na globální scéně.

Témata:  Rusko,  Bašár Asad