Trump ve snaze porazit Čínu obětuje i ty nejbližší spojence. Role USA jako morální autority končí

Z vojenského hlediska má Washington stále převahu. Rozpočet americké armády zůstává bezkonkurenční a její technologický náskok je stále značný. Jenže svět se neměří jen vojenskou silou. V oblastech jako průmyslová výroba, technologické inovace, surovinové zabezpečení či globální vliv v rozvojových zemích drží Čína často všechny trumfy.

Příkladem za všechny jsou vzácné zeminy – klíčová surovinová skupina pro moderní průmysl, obranu i energetiku. V jejich zpracování má Peking téměř monopolní postavení, přičemž v této oblasti úzce spolupracuje s Ruskem. Pro Spojené státy to znamená nepříjemnou strategickou závislost, kterou nedokáže kompenzovat ani vlastní surovinové zdroje, ani obchodní války. A už vůbec ne ty, které Trump rozpoutal se spojenci, například s Kanadou, jež patří k několika dalším světovým producentům těchto kritických surovin.

Zatímco Trumpova administrativa rozpoutává globální obchodní střety, zároveň ustupuje tam, kde by naopak měla stát pevně. Typickým příkladem je postoj ke konfliktu na Ukrajině. Prezident Spojených států se vyhýbá jednoznačnému označení Ruska jako agresora, přičemž opakovaně a bez důkazů obviňuje ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského z rozpoutání války i ze zneužívání americké pomoci. Tento narativ, vzdálený realitě, oslabuje důvěryhodnost Spojených států a hraje do karet Kremlu.

Namísto přímé podpory zvolil Trump komplikovaný a alibistický model. Vojenskou pomoc nevede přímo do Kyjeva, ale doslova ji prodává evropským členům NATO, kteří ji pak předávají Ukrajině. Tento nepřímý mechanismus postupně oslabuje tok americké pomoci a zároveň vytváří falešný dojem, že Spojené státy si stále zachovávají silnou podporu Kyjevu, zatímco ve skutečnosti se stahují. Ztrácí na tom téměř všichni, Evropa, Ukrajina, i mezinárodní postavení USA. Profitovat může jen Washington, který si chrání vlastní prostředky pro jinou frontu: soupeření s Čínou.

Vše působí jako zvláštní tichý kompromis s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Jako by Trump přistoupil na (oficiálně) nevyřčenou dohodu. Nechává Moskvu vyčerpat se v ukrajinské válce, zatímco současně obrací svou pozornost k Pekingu. Rusko, jehož ekonomika stagnuje a svým objemem se přibližuje spíš Itálii než globálním velmocem, není pro Spojené státy strategickým konkurentem. Opravdovou výzvou je Čína, a právě na její porážku Trump soustřeďuje veškerou energii.

Ať už Putin na Ukrajině způsobí jakékoli škody, pro Trumpa je hlavní, aby se Spojené státy neunavily. Zatímco Evropa platí náklady války, Amerika se připravuje na zásadní střet o budoucí ekonomickou a technologickou dominanci – střet, v němž se rozhodne, kdo bude udávat globální směr v příštích desetiletích.

Trumpova strategie vůči Číně je řízena přesvědčením, že právě zde se rozhoduje o budoucnosti amerického světového postavení. Ať už jde o polovodiče, elektromobilitu, umělou inteligenci, solární technologie nebo telekomunikace, ve všech těchto oblastech se Peking snaží vystupovat jako technologická supervelmoc. A Spojené státy, navzdory své inovační síle, čelí nebývalému tlaku.

Zatímco Silicon Valley vyvíjí nové čipy, Čína v tichosti kupuje celé dodavatelské řetězce. Zatímco americké firmy soutěží o zakázky, čínské státní podniky strategicky investují do přístavů, dolů a továren od Latinské Ameriky po Afriku. Peking nehraje podle západních pravidel volného trhu, ale buduje svůj vliv prostřednictvím státem řízeného kapitalismu (nikoliv komunismu, ač je oficiálně komunistická) a geopolitického inženýrství.

Trump na tuto výzvu reaguje směsicí represivních opatření, izolacionismu a transakční diplomacie. Namísto systematického budování aliancí proti čínskému vlivu se soustředí na bilaterální dohody, cla a restrikce vývozu technologií. Jenže taková strategie má své limity – bez široké mezinárodní koordinace a bez důvěryhodného vedení Spojených států ji Čína snadno obchází.

Trumpova administrativa sice zavedla řadu zákazů a exportních omezení, například vůči čínské firmě Huawei, ale zároveň vyvolala paniku i mezi vlastními spojenci. Místo aby demokratický svět spojil síly k obraně pravidel mezinárodního obchodu a duševního vlastnictví, Trump zasel nejistotu a vytvořil prostor, v němž může Peking prezentovat USA jako nevyzpytatelného partnera a sebe jako stabilní alternativu.

Co je však nejzávažnější: Trump se nedokáže vymezit vůči čínskému autoritářství jako morálnímu problému. Tam, kde by měl hájit lidská práva, právní stát a svobodu slova, tedy principy, na nichž Spojené státy historicky stavěly svou měkkou moc, volí mlčení nebo otevřený pragmatismus. O útlaku Ujgurů, o systematické cenzuře, o útlaku v Hongkongu, o militarizaci Jihočínského moře – to vše je v jeho rétorice upozaděno, pokud se to nehodí do obchodní kalkulace.

Trump bojuje s Čínou ekonomicky, ale rezignuje na hodnotovou rovinu tohoto střetu. A to je možná největší slabina jeho čínské politiky; v honbě za krátkodobým vítězstvím zanedbává to, co činilo Spojené státy dlouhodobě silnými – a tím je schopnost být nejen ekonomickou, ale i morální autoritou.

Témata:  USA,  Donald Trump,  komentář