Ukrajinci nejsou oběťmi, protože se jimi odmítli stát. Pamatujme na to, než se sami vzdáme

Ruská agrese, rozpoutaná výhradně vůdcem Kremlu Vladimirem Putinem, vedla k masovému vysídlování a nucené migraci ukrajinského obyvatelstva. Mnohé oblasti Ukrajiny se proměnily v místa, kde každodenní život provází neustálý strach. Ruská válečná taktika totiž bezohledně cílí i na civilní infrastrukturu, systematicky ničí domovy a ohrožuje životy nevinných lidí.

Miliony lidí byly donuceny opustit své domovy a rozptýlily se po celé Evropě, kde se v mnoha regionech stali nedílnou součástí místních komunit. Většina ukrajinských uprchlíků se postupně integrovala do západní společnosti – našli si práci, jejich děti navštěvují školy a školky, platí daně. Nejenže přispívají k ekonomice hostitelských zemí, ale aktivně se zapojují i do společenského a politického života.

Během těchto tří let se však ukrajinští uprchlíci stali terčem narůstající nenávisti ze strany části veřejnosti. Jejich situace je tak nezáviděníhodná – pokud se vrátí domů, riskují, že jejich domov zasáhne ruská raketa, pokud už nebyl zničen. Pokud zůstanou, čelí odsudkům a nepřátelství některých jedinců. Mezi nejistotou války a odmítáním v exilu tak balancují na tenké hraně, aniž by měli skutečnou možnost volby.

Mezitím jejich krajané, kteří se rozhodli zůstat nebo jim okolnosti neumožnily odejít, nadále čelí ruskému teroru – a ten neustává, naopak se stále stupňuje. Raketové a dronové útoky zasahují města i vesnice, ničí infrastrukturu a berou nevinné životy. Jen v posledních dnech se Ukrajina stala terčem dosud největšího útoku bezpilotních letounů z Ruské federace.

Zasažená západní společnost

Západní společnost, zejména v Evropě, prošla v posledních letech výraznou proměnou. Jen málokdo dnes nezná alespoň jednoho Ukrajince – nenápadný, avšak hluboký důsledek ruské agrese. Zatímco etnické menšiny byly vždy běžnou součástí evropských zemí, osobní známost s jejich členy mohla být spíše výjimečná. Ukrajinská diaspora je však jiný případ – válka donutila uprchnout tak obrovské množství lidí, že se stali doslova všudypřítomnými a neodmyslitelně zapadli do struktury naší společnosti.

Spolu s narůstající ruskou agresí však do západních společností pronikl i další fenomén – hybridní válka. Evropa se, ať chce nebo ne, ocitla v epicentru masivní dezinformační kampaně, kterou Rusko systematicky rozdmýchává s cílem zasít nenávist vůči Ukrajině a podkopat samotné základy západních hodnot. Moskva se neúnavně snaží oslabit důvěru Evropanů v Evropskou unii, rozbít jednotu Západu a narušit soudržnost demokratického světa.

Toto úsilí sahá mnohem dál než samotná plnohodnotná invaze proti Ukrajině. Ruský vliv tu byl přítomen už od dob Josifa Stalina, nenápadně se vplétal do společenských struktur a postupně je rozkládal. Skrze propagandu, dezinformace a skryté manipulace Moskva dlouhodobě usilovala o oslabení západních demokracií – a dnes, v době otevřené agrese, tato snaha dosahuje svého vrcholu.

Je to jako rakovina, která se skrytě usadila v těle Evropy a bez adekvátní léčby začala metastázovat. Nejprve zasáhla oslabené části západního organismu – Maďarsko a Slovensko, které se postupně proměnily v ostrůvky nejvýraznějšího ruského vlivu. Ale tím se její postup nezastavil. Hybridní agrese Moskvy se rozšířila dál a pronikla i do samotných „svalů“ západního spojenectví, když dokázala efektivně ovlivnit dění přímo v Bílém domě.

Dnes, tři roky po začátku invaze, čelíme realitě otevřeně proruského amerického prezidenta Donalda Trumpa. Signál pro Evropu už nemůže být silnější – je čas se probudit a začít budovat vlastní autonomní bezpečnostní strategii. Závislost na garancích z Washingtonu se ze dne na den stala nejistou, a od 20. ledna už tyto záruky nemají žádnou skutečnou váhu.

Opět na prahu světové války

Před téměř devadesáti lety byla situace až nebezpečně podobná té dnešní. Západ byl rozdělen mezi ty, kteří volali po umírnění totalitního Německa, a těmi, kteří chápali, že jedinou cestou je jeho porážka. Zpočátku, stejně jako dnes, převládaly hlasy volající po míru, vyjednávání a pasivitě – přesvědčení, že ústupky mohou zastavit agresora.

Nakonec se téměř celý kontinent ponořil do šestileté války. Přestože ji oficiálně rozpoutalo Německo útokem na Polsko, její základy byly položeny už v roce 1938. Tehdy se velmoci – Francie a Velká Británie – rozhodly obětovat československé pohraničí ve jménu iluzorního míru. Současně Adolf Hitler bez odporu obsadil Rakousko, aniž by se mezinárodní společenství jakkoli postavilo na stranu těch, kteří volali po pomoci. Rakouské prosby zůstaly bez odezvy, a agresor tak získal další území (symbolicky) bez jediného výstřelu.

Na Ukrajině se však bojuje, protože tato země se agresi odmítla podvolit. Rusko by se rádo rozpínalo stejně jako v předchozích staletích, avšak tentokrát narazilo na houževnatý odpor menšího národa, který jeho imperiální ambice nejen zpomalil, ale do značné míry i udržel na uzdě.

Ukrajinci nejsou oběťmi – ne proto, že by snad válku sami zavinili (což nezavinili!), ale proto, že se odmítli nechat zlomit. Nepřijali roli poražených, postavili se na odpor a bojují za svou svobodu i budoucnost. Ať je to pro nás inspirací, až se ocitneme před volbou, zda se podvolit choutkám diktátorů – tentokrát nejen z Kremlu, ale i z Bílého domu.

Témata:  válka na Ukrajině,  komentář