Univerzální mír je iluzorní představa. Svět je konfliktnější než kdy dřív

Skutečný mír nebyl v lidské historii nikdy univerzální realitou, ale vždy relativním konceptem, který se měnil podle úhlu pohledu a zejména s ohledem na geografické a kulturní okolnosti. Pokud však vezmeme v úvahu situaci v České republice, respektive dříve v Československu, můžeme s jistotou říci, že od konce druhé světové války zde skutečně žijeme v období míru.

Stačí však podniknout cestu jen několik stovek kilometrů na jih, a situace se zásadně mění. Srbové, Bosňáci a Chorvaté zažili během posledních několika desetiletí nevýslovná utrpení, která v jejich myslích zůstávají stále bolestně živá. I zde, dá se říct, zavládl v dnešní době mír.

Čím více se vydáme na jih či východ, tím zřetelnější je, že situace se výrazně zhoršuje. Postsovětské státy prošly celou řadou revolucí, násilných převratů a politických otřesů. Lidská práva jsou zde často systematicky porušována, a pojem mír se z těchto regionů pomalu, ale jistě vytrácí.

Nemluvě o situaci na Blízkém východě, kde je mír stále jen velice surrealistickým snem. Jen poslední dekáda přinesla řadu ničivých konfliktů, které otřásly celým regionem. Stačí zmínit syrskou občanskou válku, jemenský konflikt, opakované střety mezi Izraelem, Hamásem a Hizballáhem, vzestup a pád samozvaného Islámského státu či vleklou válku v Afghánistánu.

Kousek dále na východ sledujeme teokratický režim v Íránu, který absolutně ignoruje zásady lidských práv, a dvě jaderné velmoci, Pákistán a Indii, jež si pravidelně vyhrožují vzájemným zničením. To nás vede až k Číně, která je případem sama pro sebe.

Za poslední dekádu v Číně dochází k systematickému potlačování lidských práv. Drakonická opatření namířená proti Ujgurům, včetně masového zadržování v „převýchovných táborech“ a likvidace jejich kulturní identity, jsou označována za jedno z nejvážnějších porušování lidských práv současnosti. Přísná cenzura a všudypřítomný dohled státního aparátu dále omezují svobodu projevu a soukromí občanů. Potlačení prodemokratických protestů v Hongkongu a zničení tamní autonomie jen dokresluje represivní charakter režimu.

A stačí zamířit do sousední Severní Koreje, kde vládne železnou rukou diktátor Kim Čong-un. Režim nadále udržuje populaci ve stavu izolace, hladu a strachu, zatímco investuje obrovské prostředky do vývoje jaderných zbraní a balistických raket. Severní Korea pokračuje v provokacích, ať už prostřednictvím testů raket, nebo ostré rétoriky vůči Jižní Koreji a Spojeným státům, čímž udržuje region v permanentním stavu napětí.

Nemá smysl detailně rozebírat každý ozbrojený konflikt na světě, neboť jich existují stovky. Denně umírají lidé v občanských válkách na africkém kontinentu, zatímco obyvatelé Latinské Ameriky žijí pod neustálou hrozbou všudypřítomných drogových kartelů. Často se stává, že ani státní úřady nedokážou proti těmto zločineckým organizacím účinně zasáhnout, přičemž v některých případech jsou s nimi dokonce přímo propojené.

Nakonec se dostáváme ke Spojeným státům, vojensky i ekonomicky nejsilnější zemi světa. Od konce studené války a rozpadu Sovětského svazu jsou USA vnímány jako globální hegemon, nesoucí zodpovědnost zasahovat v případě krizí kdekoli na světě. Paradoxně však každá taková intervence pravidelně končí silnou kritikou a posilováním antiamerikanismu na mezinárodní scéně.

Není však možné popisovat Spojené státy jako zemi, která jedná výhradně z dobrých úmyslů. Stejně jako každá jiná velmoc je i Washington veden především touhou po moci a prosazováním vlastních zájmů. Pro USA, stejně jako pro jakoukoli jinou zemi, platí jednoduché pravidlo: čím více dění na globální scéně kontrolují, tím větší vliv a slovo si zajišťují.

Jde o historický fenomén, který odráží základní povahu lidské nátury. Touha po vlivu a moci byla hnacím motorem již v době, kdy Římská říše rozšiřovala své území – od Malé Asie až po Izrael na východě a od Francie až po Británii na západě. Stejný princip ovládal i velkou Mongolskou říši ve 13. století, evropská koloniální impéria během éry kolonialismu či diktátorské režimy v Japonsku a Německu během druhé světové války.

Oproti těmto historickým velmocím je však dnešní situace zásadně odlišná. Svět je rozdělen na přibližně 200 států (bez ohledu na sporná uznání), z nichž každý sleduje své vlastní zájmy. V takto rozmanitém a často protichůdném prostředí je naprosto iluzorní představovat si existenci nějakého univerzálního míru.

Do této reality navíc výrazně zasahuje všudypřítomná globalizace, umocněná rozvojem internetu a moderních technologií. Tyto nástroje dramaticky změnily způsob, jakým svět funguje, a umožnily obyčejným lidem promlouvat do fungování států a vlád mnohem více než kdykoli v minulosti.

Tento trend zároveň zpochybňuje tradiční autoritu států a velmocí, které již nemohou mít absolutní kontrolu nad informacemi a veřejným diskurzem. I obyvatelé malých a dříve bezvýznamných regionů tak mají možnost vstoupit do globálního dění, což vytváří nové mocenské dynamiky a přináší výzvy i pro ty nejsilnější hráče na globálním poli.

Způsoby vedení války se navíc výrazně rozšířily a diverzifikovaly. Už dávno nejde jen o přímé střety armád; dnes se do konfliktů zapojují hackeři, ozbrojené skupiny, teroristické organizace a na informačním bojišti dokonce i obyčejní lidé.

Terminologie války se definitivně proměnila. Dnes již samotné slovo „válka“ či „konflikt“ nestačí – je nutné připojovat specifické přívlastky: konvenční, jaderná, asymetrická, hybridní, občanská a mnoho dalších.

Asymetrické konflikty, v nichž jedna strana výrazně převyšuje druhou svou silou, jsou dnes dobře patrné zejména ve válkách na Blízkém východě. Slabší strana v nich často využívá nekonvenční taktiky, jako je guerillové válčení, teroristické a kybernetické útoky, sabotáže či informační válka.

Z historického hlediska je příkladem asymetrického konfliktu válka v Afghánistánu, kde Tálibán a další skupiny vedly partyzánský boj proti technologicky a vojensky silnějším silám NATO. Dalším příkladem je válka ve Vietnamu, během níž se Spojené státy musely vypořádat s houževnatým a převážně partyzánským odporem Vietkongu.

Evropa se dnes potýká s hrozbou hybridní války, kterou proti ní vedou státy jako Ruská federace a Írán. Hybridní válka je záměrně obtížně identifikovatelná, protože kombinuje širokou škálu metod, které často spadají pod práh tradičního válečného konfliktu. Jejím cílem není vojenské vítězství, nýbrž destabilizace protivníka a zvyšování jeho zranitelnosti vůči dalším tlakům.

Tyto moderní formy válčení nutí státy výrazně zvyšovat své investice do bezpečnosti, a to nejen finančně, ale i v mnoha různých oblastech. Kromě tradičního posilování armád a zbraní musí země směřovat prostředky také do kybernetické obrany, ochrany kritické infrastruktury, zpravodajských služeb a boje proti dezinformacím.

Státy se ocitají pod rostoucím tlakem, aby zajistily nejen fyzickou bezpečnost svých hranic, ale také ochranu svého digitálního prostoru, politické stability a důvěry veřejnosti.

Témata:  komentář,  válka