Viola Zinková začínala koncem 40. let v mladoboleslavském divadle, odkud po roce přešla do Státního divadla v Brně, kde byl její manžel dramaturgem. Roku 1955 se stala členkou pražského divadla D 34 a zůstala tam i po jeho proměně v Divadlo E. F. Buriana. Setrvala tam až do odchodu do důchodu v roce 1988.
Před kamerou Zinková debutovala ještě jako studentka ve Weissově dramatu Dravci z roku 1948. V Radokově okupačním dramatu Daleká cesta měla o rok později jen epizodku vězenkyně terezínského ghetta, spoustu menších rolí ztvárnila na filmovém plátně i později.
Ani kinematografie po roce 1989 její potenciál nedokázala využít, a tak se její filmografie rozrostla jen o roli babičky ve Zdivočelé zemi Hynka Bočana a staré venkovanky v Chlumského okupační komedii Stůj, nebo se netrefím.
Za celoživotní mistrovství v dabingu získala v roce 2001 Cenu Františka Filipovského. Vzpomínkový bilanční medailon s ní o devět let později natočil Václav Křístek pro cyklus České televize Neobyčejné příběhy.
