Hynek Bočan chce natočit film o blanických rytířích

"Dneska přivést jakýkoli projekt k realizaci trvá podle mých zkušeností dva až tři roky. A uvažovat v mém věku, co bude za tak dlouhou dobu, mi přijde legrační. Protože natáčení je nesmírně fyzicky náročné - alespoň při způsobu, který vyznávám," řekl Bočan ČTK. Podle něj by mělo jít o komedii, alespoň oba kamarádi se nad scénářem baví.

"Když s někým, s kým spolupracujete padesát let, píšete scénář (a těch už jsme napsali spoustu včetně 45 dílů Zdivočelé země), myslíte na určité herce. Protože na tělo se píše líp, i když se výsledek může změnit. A tak i my si představujeme určité lidi včetně těch mladších, protože v Blaníku se nestárne," podotkl k možnému obsazení.

Bočan má na kontě vedle zmíněného seriálu i další snímky věnované totalitám, například Piknik, Přítelkyně z domu smutku či Bumerang. "Zní to jako fráze, ale není tomu tak. Pokud si totiž nebudeme pamatovat, co se tady stalo, tak se to zopakuje," upozornil na potřebu podobná témata stále připomínat. Vadí mu, že komunistický režim ovlivnil životy milionů lidí, spoustu zlikvidoval a další doslova zničil. "Nelze říkat, že dnes už to je v pořádku. Vidím to i u nás na vesnici na zničených mezilidských vztazích, což je důsledek právě minulého režimu. Lidé sice žijí spolu, ale z minulosti o sobě vědí všechno. Tím smutnější je sledovat současné komunisty, jak se derou k moci. Mnozí neomaleně hájí Stalina a jeho zločiny - a prochází jim to. Já bych se na jejich místě styděl," uvedl.

Připomněl dobu těsně po listopadu 1989, kdy to vypadalo, že u nás komunisti vůbec neexistují. "A dnes mají tolik moci ve státě, jako nikdy předtím za tohoto režimu," podotkl.

Jeho krédem je latinské rčení Dum spiro spero (Dokud dýchám, doufám). "Toho bych se rád držel," podotkl filmař, podle nějž pravda často bolí. Prakticky všechny snímky, které od 90. let natočil, se týkají těchto problémů. "Když sledujete počet diváků, kteří je viděli, zdaleka to nedosahuje množství těch, kteří se dívají na plytké seriálové projekty. Lidi totiž pravdu nechtějí slyšet, nechtějí se na ni dívat," dodal filmař, který se výrazně podílel na "zlatých šedesátých" československé kinematografie.

Například hořkou komedií podle Milana Kundery Nikdo se nebude smát (1965), adaptací Páralova románu Soukromá vichřice (1967), o rok mladším historickým dramatem Čest a sláva či filmem Pasťák situovaným do nápravně výchovného ústavu. V rámci české stopy připomene koncem srpna Noir Film festival na Křivoklátě právě toto jeho trezorové dílo. Česká televize připomíná jeho kulatiny řadou snímků včetně nedělních repríz Zdivočelé země.

Témata:  filmy,  kultura,  EuroZprávy.cz