Lidstvo se už brzy samo zničí? Vědec vyzývá k opuštění Země, zapomíná ale na největší problém

Stephen Hawking patří k nejrespektovanějším vědcům všech dob a není proto divu, že jeho názorům naslouchá jak odborná veřejnost, tak i laici. Poměrně velký rozruch vědec vyvolal tvrzením, že pokud chce lidstvo existovat i za tisíc let, musí do sta let opustit Zemi. Jinak se samo zničí.

Technologický vývoj sice postupuje kupředu a lidstvo stále vyvíjí nové systémy, technologii, ale i zbraně. Tím se podle Hawkinga ale blíží k jisté záhubě a vyhynutí lidského druhu. Moc času na záchranu už mu ale nezbývá. Klimatické změny, atomové bomby a roboti totiž změní Zemi v neobyvatelnou a budou mít za následek konec lidstva.

Pokud chce lidstvo dlouhodobě přežít, musí podle něj založit kolonie na jiných planetách. "Pravděpodobnost katastrofy je sice v následujících letech poměrně nízká, postupem času se ale zvýší," uvedl Hawking na Oxfordské univerzitě v Anglii.

V nejoptimističtějších odhadech podle něj lidská populace zanikne mezi 1000 a 10 000 lety. "Musíme se usídlit na jiných planetách ve vesmíru. Aby konec světa neznamenal i konec lidské rasy. Máme šanci, pokud se dostaneme z planety pryč," dodal Hawking.

Vědec je znám svým nadšením pro vesmír a jeho obsazování, varuje ale, že ani sto let nebude lidem stačit na to, aby vytvořili soběstačné kolonie na jiný planetách. Doporučuje proto začít s vesmírnou kolonizací co nejdříve, aby mělo lidstvo dostatek času na záchranu všeho živého na planetě.

Někomu může přijít tato teorie přehnaná, fyzik ji ale nebere na lehkou váhu, naopak. Ve spolupráci s BBC natáčí pořad Stephen Hawking: Expedition New Earth, který spatří televizní obrazovky už toto léto. Chce v něm vysvětlit, na čem se zakládá jeho teorie o konci světa a co je potřeba udělat proto, aby se lidé zachránili.

Ani tím ale Hawkingovo snažení nekončí. Podle serveru Telegraph se vědec na vlastní pěst pustí do hledání cesty, kterou by mohli lidé Zemi upustit. Na projektu stěhování do vesmíru bude spolupracovat s bývalým studentem Christophem Galfardom a bude zjišťovat, jak by lidé mohli ve vesmíru v budoucnu žít.

Podle vědců totiž existuje mnohem více rizik, které mohou naši existenci na této planetě ohrozit. Kromě klimatických změn, které pozorujeme už nyní, neustále stoupá počet lidí na Zemi a hrozí přelidnění.

Ano, opustit Zemi by byla pro leckoho krásná myšlenka. A je pravdou, že činíme pokroky. Před stovkami let byla cesta do vesmíru něčím nepředstavitelným. Před desítkami let s sebou každá taková návštěva nesla nepředstavitelná rizika.

Dnes má lidstvo už několikátou vesmírnou stanici v řadě a plánuje kolonie na nejbližších planetách. Dalším logickým krokem je tedy objevování nejvzdálenějších končin naší galaxie, to s sebou nese ale jeden zásadní problém.

Problém je v tom, že lidské tělo by dlouhodobý pobyt ve vesmíru nevydrželo. totiž Vědci zkoumali, jaký efekt měl pobyt ve vesmíru na myši, během posledního letu raketoplánu Atlantis v roce 2011. Podle studie, o níž informoval server Science Alert, myši po 13,5 dní dlouhém pobytu ve vesmíru utrpěly poškození jater.

Vědci uvádí, že i krátký pobyt ve vesmíru u myší aktivoval speciální jaterní buňky, které mohou způsobit zjizvení a dlouhodobé poškození jater. Další zkoumání odhalilo, že se v játrech vesmírných myší ukládalo více tuku a jejich hladina retinolu, zvířecí verze vitamínu A, byla nízká. Snížila se také jejich schopnost rozkládat tuky.

Jak server vysvětluje, myši tedy v podstatě trpěly nealkoholickým ztučněním (steatózou) jater a vykazovaly příznaky, které by mohly znamenat rané fáze fibrózy.

Oproti předchozím studiím, které zkoumaly, jaký vliv má kosmické záření na mozek myší, se v tomto případě vědci nedomnívají, že kosmické záření je pachatelem. Za poškozením jater podle nich zřejmě stojí nedostatečná gravitace, která negativním způsobem ovlivňuje metabolismus.

Ačkoliv se pro zjištění přesných dopadů na lidský organismus musí provést další testy a negativní dopady cesty do vesmíru by se mohly kompenzovat technologickými opatřeními, vědci varují, že než přijdou delší cesty do vesmíru jako například lidská mise na Mars, je třeba pečlivě zvážit rizika.

Tyto vědecké teorie ale už nyní lze podložit praxí, i když z odlišné oblasti. Je totiž známo, že kosti a svaly na oběžné dráze řídnou a ubývají, což dokládá i případ Scotta Kellyho, který strávil ve vesmíru necelý rok. Za tu dobu dokonce o pár centimetrů povyrostl. A scéna, při níž jsou astronauti z přistávacích modulů vynášeni, protože nejsou schopni sami skoro vůbec chodit, také není ničím výjimečná.

Pokud se tedy budeme chtít vydat ke vzdálenějším planetám, je potřeba přijít s vesmírnými loděmi, které umožňují vznik umělé gravitace. To není teoreticky nijak složité a s návrhy na například rotační válec si pohrává nejeden autor science fiction. V praxi ale něco takového zatím příliš použitelné není.

Lodě jako takové jsou ale samy o sobě problém. Dokážeme je postavit, dokážeme jimi vyletět do vesmíru, ale vždy o počtu pouze několika lidí. Postavit takovou vesmírnou loď, která uveze stovky či tisíce cestujících a převeze je na jiné planety, to zatím také není v našich silách.

Témata:  vesmir,  Země 1,  Stephen Hawking