MeToo za druhé světové? Ženy popadly zbraně a bojovaly proti Hitlerovi

Jmenování první české generálky, kterou se loni stala bývalá náčelnice odboru doplňování vojenského personálu Šmerdová, je potvrzením dlouhodobějšího trendu. V současnosti tvoří v armádě ženy 13 procent osazenstva, jsou jich téměř tři tisícovky.

Ženy navíc v posledních letech v armádě dosáhly na řadu dříve nedostupných pozic, do letectva například už v roce 2002 nastoupila Kateřina Hlavsová, která se stala pilotkou proudových strojů, ženy slouží i u vrtulníků a dopravních letadel.

U stíhacího letectva přitom žena-pilotka sloužila již v polovině 50. let. Do pilotní školy nastoupila skupina dívek se vztahem k létání v roce 1952 a o rok později už první z nich usedly do kokpitů letadel. Za řízení slavného stíhacího letounu MiG-15 se ovšem ocitla v roce 1955 jediná z nich, Eleonora Báčová, a to díky vlastní vytrvalosti. Její kariéra ve stíhačce však trvala jen krátce a z armády odešla v roce 1958.

Ještě za první republiky přitom ženy v armádě sloužit nemohly a v prvních letech druhé světové války s tím nepočítaly ani předpisy zahraničního vojska. Situace se výrazně změnila až po zformování čs. jednotky v Sovětském svazu, která na základě rozhodnutí jejího velitele Ludvíka Svobody začala během roku 1942 přijímat i ženy. Těsně před odjezdem z Buzuluku, kde se jednotka cvičila, na frontu ale ministerstvo obrany v Londýně rozhodlo ponechat vojačky v zázemí.

Na nátlak samotných ženských příslušnic armády ovšem koncem ledna 1943 odjelo na frontu prvních 38 žen v uniformě. Uplatnily se nejen u pomocných jednotek nebo jako zdravotnice, ale také jako obsluha protiletadlových děl a dokonce i jako ostřelovačky. Česky a Slovenky za druhé světové války sloužily v bojové linii i v řadách Titových partyzánů v Jugoslávii, objevovaly se ale například i v britských uniformách jako členky WAAF (Ženského pomocného sboru Královského letectva).

Prosazování žen v činnostech, kdysi vyhrazených téměř výhradně mužům, se dá v českém prostředí vystopovat už do konce 19. století, kdy se přes odpor části pedagogického sboru i spolužáků objevily první univerzitní studentky. První doktorkou filozofie se v roce 1901 stala Marie Zdeňka Baborová, dobový tisk tehdy psal, že nejenže složila výtečně všechny zkoušky (studovala zoologii), ale ovládala i devět jazyků.

Rok po Baborové promovala první lékařka, Anna Honzáková, jež ovšem složitě hledala uplatnění v oboru. Podobné zkušenosti měly i její dvě předchůdkyně, Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, které medicínu vystudovaly ve Švýcarsku už v roce 1880, působit ale mohly jen v anektované Bosně. Honzáková dopadla díky diplomu získanému v Praze lépe, po marných žádostech o přijetí do státních služeb si otevřela soukromou gynekologickou ordinaci, kde pak pracovala 35 let.

Podobně náročné to měla při hledání adekvátního místa i první doktorka práv Anděla Kozáková-Jírová, která promovala v prosinci 1922. Působila jako úřednice u vlády a na ministerstvu sociální péče, než v roce 1928 složila notářské zkoušky. Nejprve se stala náměstkyní notáře a teprve v září 1938 notářkou (podle dostupných údajů jako první v Evropě); po roce 1948 emigrovala. První českou advokátkou se stala v roce 1929 její vrstevnice Matylda Mocová-Wíchová.

Na přelomu 19. a 20. století se prosadily první ženy také v české politice. Ačkoli neměly ani po roce 1907 aktivní volební právo, mohly být voleny. První tři kandidátky v roce 1908 ještě úspěšné nebyly, o čtyři roky později v doplňovacích volbách v obvodu Mladá Boleslav-Nymburk už ale (i díky dohodě většiny stran nominovat ženu) uspěla Božena Viková-Kunětická. Od místodržitele hraběte Thuna ovšem neobdržela svolení a mandát nikdy nevykonávala, i kvůli rozpuštění sněmu roku 1913.

V letech 1918 až 1920 zasedala Božena Viková-Kunětická v revolučním Národním shromáždění a později krátce i v Senátu. Ve volbách v roce 1920 už mohly ženy i volit a v prvorepublikovém parlamentu bylo pravidelně několik poslankyň a senátorek; jejich podíl ale nikdy nepřesáhl pět procent. Do čela ministerstva usedla první žena až po druhé světové válce, Ludmila Jankovcová vedla v letech 1947 až 1948 resort průmyslu, poté byla šest let ministryní výživy a následně místopředsedkyní vlády.

Ženy působily v politice i za minulého režimu, ovšem v ministerských funkcích jen výjimečně. Kromě Jankovcové se do listopadu 1989 objevilo v československé, české či slovenské vládě jen šest ministryň. Po pádu komunistického režimu se první ženy ve vládě objevily v prosinci 1989 (ve federální Květoslava Kořínková, v české Dagmar Burešová a Vlasta Štěpová). V éře samostatné ČR se první ministryní stala v lednu 1997 Vlasta Parkanová. První hejtmankou pak byla na podzim 2008 zvolena v Plzeňském kraji Milada Emmerová.

Témata:  ženy,  lidé,  válka,  Adolf Hitler,  II. světová válka