reklama

Jmenoval se Karol Kot, narodil se roku 1946, a pocházel z rodiny inženýra. Zpočátku vyrůstal jako normální dítě, ale asi ve čtyřech letech se při rodinné dovolené zatoulal na jatka. Normální dítě by jistě to, co se tam děje šokovalo. Karola naopak krev a zabíjení lákalo. Líbili se mu nože. Po návratu domů začal týrat a zabíjet kočky a psy v okolí domova. Také rád zapaloval věci. Fascinovalo ho vraždění a líbila se mu návštěva Osvětimi. Snil dokonce o vlastním koncentráku.

Kot byl do svých devíti let opečovávaným jedináčkem. Pak se mu ovšem narodila sestra. Tu, kvůli ztrátě „prvenství“ v rodině, nenáviděl a týral ji také. Našel si vedle sbírání nožů nového koníčka – střelecký kroužek! Jako student se Karol řadil mezi ty lepší. Mezi spolužáky pro své podivínství však oblíben nebyl. Přezdívky, které mu spolužáci dali vypovídají za vše. Říkali mu „Pyro“, „Al Capone“, „Sexuální maniak“, protože neustále obtěžoval spolužačky.

Velkým snem Karola Kota bylo stát se vojákem a důstojníkem. Když ovšem u přijímacích zkoušek propadl, a dostal se „pouze“ na průmyslovou školu, psychicky se zhroutil. To byla poslední rána, která zrodila Krakovského upíra! Dva dny po útoku v kostele se Kot toulal ulicemi města, když narazil na osmasedmdesátiletou ženu vracející se z tramvaje. Sledoval i až domů, kde ji na schodech pobodal. Útok se opět nezdařil a oběť přežila.

Teprve napotřetí, 29. září 1964, Kot uspěl. U kostela si vyhlédl čtyřiaosmdesátiletou věřící a v boční uličce za kostelem ji pobodal. Žena druhý den zemřela. Kot prokázal svoji chladnokrevnost, a na stav „tety“ se byl zeptat v nemocnici. Kot byl u vytržení a doma i ve škole o útocích nadšeně básnil. Dokonce s udělal nástěnku z výstřižků novinových článků o útocích. Z řečí obecního podivína si však nikdo nic nedělal.

Poté přišel s jiným nápadem. Nakoupil arzenik a po městě a v jídelnách začal nechávat otrávené lahve s limonádou. Pokusil se i o žhářství. Nové triky však nevedli k úspěchu, a tak se po více než roce vrátil k svým oblíbeným nožům. Dne 13. února 1966 náhodou narazil na jedenáctiletého Leška, který si užíval čerstvého sněhu a sáňkoval. Kot ho bez milosti ubodal.

O dva měsíce později, 14. dubna 1966, se pokusil ubodat osmiletou holčičku, která šla vybrat schránku do vchodu jejich domu. Kot ji zasadil osm ran do břicha a hrudníku. Děvče se stačilo ještě dostat domů a lékaři ji v poslední chvíli zachránili život. Vrah opět projevil děsivou chladnokrevnost a šel se na stav dívky optat do nemocnice.

To už se ovšem nad „upírem z Krakova“ začala stahovat síť. Mohl si za to sám. Zamiloval se do studentky umění Danuty W. a té se svými zločiny pochlubil. Šokovaná dívka vše nahlásila na policii a ta začala Kota sledovat. Policie se chtěla vyhnout blamáži a prohlášení Kota za nepříčetného. Proto jej kriminalisté nechali udělat maturitu. Druhý den po maturitě, 31. června 1966, ho policie zatkla.

Po zatčení jej poznali i jeho oběti v čele s Helenou, kterou pobodal v kostele. Kot ani nezapíral ba se svým zločiny začal kriminalistům chlubit. Byl vyšetřen i psychiatry. Ti potvrdili, že své zločiny chápal. Kut měl zvláštní chápání morálky. Podle něj bylo morální naplnit svoje potřeby. Chápal tedy, že je vrah, ale podle něj to neznamenalo, že je zlý člověk. Při rekonstrukcích svých činů se dostával do extáze, a figuranti představující jeho oběti museli být vyměněni za figuríny.

Soud začal 3. května 1967. Spis měl 8000 stran. Byl obviněn z dvou vražd, deseti pokusů o vraždu a čtyř pokusů o žhářství. Rozsudek byl vynesen 14. června. Byl jednoznačný: trest smrti a ztráta občanských práv. Kot se odvolal. Vyšší soud přihlédl k jeho duševnímu stavu, a změnil rozsudek na doživotí. Proces ukončil až nejvyšší soud ve Varšavě. Ten potvrdil původní rozsudek, tedy nejvyšší trest. Karol Kot byl oběšen 14. května 1968. Pitva ukázala, že mladý muž měl nádor na mozku. Jak ovlivňoval jeho chování a skutky dnes již není možné zjistit. Stín upíra z Krakova je však na městem do dnes a mnohým z Krakovanů naskakuje jen při zmínce o Kotovi husí kůži.