Poprava oběšením aneb vše co jste chtěli vědět o této brutální metodě

Je zajímavé, že od určité doby je sprovození ze světa pomocí škrtidla bráno jako záležitost potupná. Jeden příklad za všechny – když proběhl Norimberský proces s nacistickými pohlaváry, kteří měli pykat za své zločiny, nejvýše postavený z nich, koho se podařilo lapit, velitel vzdušných sil luftwaffe Herman Göring, se smířil s rozsudkem ve formě trestu smrti, ale zásadně odmítal, aby byl oběšen. To považoval za neslučitelné se svou stavovskou ctí. Nebyl to jediný případ, ostatně pokud se vykonávaly popravy v době válečné, zásadně skonali zajatci se zavázanýma očima před řadou střelců.

Přitom pokud se vydáme do historie, tak oběšení v dávných dobách, sahající až na samou hranici pravěku, bylo považováno za úlitbu bohům a v některých zemích (například v Číně) tak směli být sprovozeni ze světa pouze aristokraté (totéž se tvrdí o starých Germánech, ale v tomto případě to není bezpečně prokázáno). Odsouzeníhodný až zahanbující nádech dostala tato exekuce až ve středověku – a těžko říci proč.

Třeba dávní Keltové viděli v oběšení poctu bohu větru Esusovi, se značně nechutným vysvětlením, že si své oběti před vypuštěním duše chce ještě pohoupat. Další legenda připomíná boha Ódina, který se podle legendy sám oběsil na stromě Yggdrasil, ovšem učinil tak dobrovolně ve víře, že dosáhne osvícení.

Jak se věšelo

Pokud si vezmeme na pomoc vědu, pak se dobereme termínu strangulace. Tady podle odborného vysvětlení dochází ke smrti buď zamezením toku krve do mozku (stlačení krkavic) nebo uzavřením dýchacích cest. Právě z toho důvodu byly popravy „provazem“ v dřívějších dobách považovány nejen za nedůstojné, ale odsouzenci mohou prožívat dlouhou agónii.

Přestože byli naši předkové ve středověku zvyklí na leccos a popravy, jimž předcházelo mučení, byly brány jako společenská událost, existoval v některých lokalitách právě s ohledem na doprovodné jevy zákaz popravy žen – volilo se v tomto případě „humánnější“ stětí popravčím mečem nebo sekerou.

Pokud mělo oběšení proběhnout hladce, musela být známa přesně délka provazu – pokud tedy mělo jít o rychlou smrt. Tělo se muselo propadnout tak, aby došlo ke zlomení krčních obratlů. V případě, že dojde k pochybení, nastává opět výše popsaná situace a oběť může po dlouhé minuty trpět.

Mýty kolem oběšení

V některých knihách či filmových adaptacích je popisován způsob, jak popravu oběšením přežít – odsouzenci si nechali zavádět (nebo prostě polkli) různé trubičky z materiálu od měkkého kovu až ke sklu. Je to dost nepravděpodobné, protože se logicky naskýtá otázka, zda by lékař po exekuci při ohledání těla nepřišel na to, že „popravený“ ještě žije, dále si pak lze celkem logicky položit otázku, jak by onu trubičku ze svých útrob dostal.

Ve válečné době byly popravy oběšením velmi časté a dokonce hromadné – zvláště nacisté často používali velice brutální metodu, kdy na dřevěný rám zavěsili několik oprátek, odsouzení stáli většinou na automobilech, které na daný povel odjely. Oběti tak byly sprovozeny ze světa tím horším, více útrpným způsobem.

Zvlášť dobře známá je exekuce neúspěšných spiklenců, kteří v roce 1944 zkusili odstranit Adolfa Hitlera – jednalo se o operaci Valkýra. Jedna z hlavních osob, hrabě Claus Schenk von Stauffenberg měl to „štěstí“, že byl prakticky v ten samý den, kdy se mu nepovedl v Hitlerově Vlčím doupěti atentát na Vůdce, ihned zastřelen. Ostatní obvinění prožili strašné poslední okamžiky v životě, protože Hitler jako mstu nařídil, aby „viseli jako prasata“. V malé místnosti tak byly na traverzu zavěšeny řeznické háky a odsouzení na ně byli pomalu vytahováni, což bylo obrovské utrpení a smrt byla hodně pomalá.

Existují i případy, kdy docházelo k podivným sebevraždám, za kterými stojí asphyxie. Tato sexuální úchylka může být provozována mezi partnery nebo při autoerotice. Je to velice nebezpečná praktika, postavená na přiškrcování či přidušování, čímž dotyčný či dotyčná mohou dosáhnout orgasmu. Je známo nemalé množství těch, kteří tuto hrátku se smrtí špatně odhadli a udusili se – mezi ně patří například někdejší hvězda akčních filmu, americký herec David Carradine.

Známé jsou rovněž případy sebevražd ve vězeních, mezi ty nejznámější patří hromadná dobrovolná smrt členů teroristické skupiny Baader-Meinhof: Andreas Baader, Jan-Carl Raspe, Ulrike Meinhofová a Gudrun Enslinová tak učinili v roce 1977 ve svých celách po neúspěšném pokusu o únos letu LH 181. V našich věznicích takto ukončili svůj život například Karel Kopáč, Jaroslav Malý, Otakar Tomek či Stanislav Večeřa.

Oběšení u nás

Exekuce vykonávané na území Československé republiky většinou probíhaly v Pankrácké věznici, kde byla šibenice instalována na nádvoří. Krátce po válce byly popravy ještě veřejné, například jeden ze strůjců obrovského utrpení českého národa v době heydrichiády Karl Hermann Frank, odpovědný za vypálení Lidic u Kladna, byl 22. května 1946 veřejně oběšen, na jeho smrt se přišlo podívat na 5000 občanů.

Další odsouzení smrti už byli sprovozeni ze světa s vyloučením veřejnosti. Jejich řada je hodně dlouhá, stačí vzpomenout jmen jako JUDr. Milada Horáková, Záviš Kalandra, Ondřej Buchal, Oldřich Pecl, Karel Čurda, Rudolf Slánský, Marie Fikáčková, Irena Čubírková, Václav Mrázek, Jaroslav Papež, Ladislav Hojer… Poslední popravenou ženou byla Olga Hepnarová (1975), mužem pak Vladimír Lulek za několikanásobnou vraždu rodinných příslušníků (1989), na Slovensku to pak byl téhož roku, ale o čtyři měsíce později Štefan Svitek, který zavraždil těhotnou manželku a dvě dcery.

Témata:  sebevražda,  vražda,  Herman Göring