Trumpovo cynické a nechutné gesto. Jde o Nobelovku za mír

Americká diplomacie letos dosáhla několika významných průlomů – příměří mezi Indií a Pákistánem, uvolnění napětí mezi Thajskem a Kambodžou či mírová dohoda mezi Arménií a Ázerbájdžánem, které byly dosaženy s americkým přispěním, se bezesporu zapíší do historie mezinárodních vztahů jako úspěchy. 

Jenže přestože k těmto dohodám došlo během Trumpova druhého funkčního období, není možné je ztotožnit výhradně s jeho osobou. Šlo o výsledky dlouhodobého diplomatického úsilí, budovaného přes administrativy demokratů i republikánů, s přímou účastí zkušených vyjednavačů, kteří působí v americké zahraniční službě bez ohledu na barvu politického vedení.

Trump však realitu vnímá jinak. V jeho podání má každé mezinárodní zklidnění jasného autora – jeho samotného. Diplomatický aparát je upozaděn, historie zjednodušena. V politickém marketingu Bílého domu platí jednoduché pravidlo, kdy vše, co se podaří, je zásluhou prezidenta. A právě v tom spočívá problém – protože tam, kde se úspěch vyzdvihuje, je často potřeba neúspěch přehlížet.

Zvláště výmluvně působí v tomto kontextu skutečnost, že Trump v telefonickém rozhovoru žádal norského ministra financí Jense Stoltenberga o Nobelovu cenu míru. Jen těžko hledat výraznější ukázku politické drzosti než žádost o ocenění v době, kdy Spojené státy pod jeho vedením podporují ničivou ofenzivu v Gaze a vojensky zasahují proti Íránu. Kontrast mezi deklarovaným mírotvorcem a prezidentem zapojeným do eskalace na více frontách je zarážející.

Zatímco totiž Trump i ve své druhé kampani sliboval „konec nekonečných válek“, realita jeho zahraniční politiky vypráví jiný příběh. Spojené státy i nadále podporují Izrael v jeho tvrdé vojenské operaci v Pásmu Gazy, která vedla k desítkám tisíc civilních obětí a k rozsáhlé mezinárodní kritice. Navíc se Trumpova administrativa letos přímo podílela na úderu proti Íránu – zřejmě nejvážnějším vojenském střetu mezi USA a Teheránem za poslední dvě dekády. To vše přesto, že během kampaně zněla slova o míru, zdrženlivosti a ukončení zahraničních angažmá.

Ještě zřetelnější odklon od předvolebních slibů je však patrný ve vztahu k Ukrajině. Trumpova administrativa postupně zcela vyprázdnila étos Západu jako ochránce demokracie a lidských práv. Zatímco ruské jednotky postupují, Bílý dům osciluje mezi vágní podporou a praktickou nečinností. Veřejně deklarovaná pomoc se odehrává převážně přes evropské partnery a často jen za podmínky, že za ni Spojené státy finančně neručí. Symbolický význam americké podpory tak mizí – a s ním i obraz Spojených států jako klíčového spojence ohrožených demokracií.

Tím dochází k zásadnímu posunu v globálním vnímání americké moci. USA se přestávají profilovat jako normativní síla, která nese odpovědnost za stabilitu světa. Namísto toho se stále více uzavírají do pragmatismu a vlastního zájmu, což ovšem oslabuje nejen jejich vliv, ale i důvěru spojenců. Pokud má Ukrajina – a s ní celý postsovětský prostor – i nadále věřit v podporu Západu, musí Spojené státy znovu definovat, za čím vlastně stojí. A promyslet, zda lze skutečně žádat Nobelovu cenu ve chvíli, kdy kolem Trumpa hoří svět.

Koneckonců, pokud by mělo být mírové ocenění udělováno na základě pouhé rétoriky či politického marketingu, pak by si Donald Trump zasloužil Nobelovu cenu míru přibližně stejně jako Kim Čong-un či Vladimir Putin. Všichni tři se v minulosti prezentovali jako ochránci stability – jeden v rámci vlastního kultu, druhý prostřednictvím agresivního revizionismu a třetí prostřednictvím osobní sebeprezentace jako globálního vyjednavače. Ve všech případech však slova ostře kontrastují s činy. Trump sice podepsal několik mezinárodních dohod, avšak paralelně podporoval destabilizační akce, ignoroval lidská práva a podkopával mezinárodní instituce.

Mír je ve skutečnosti závazek k udržitelnému řešení konfliktů, k ochraně civilistů a k respektování mezinárodního práva. V tomto ohledu Trumpovo působení – s pokračující podporou destruktivní kampaně v Gaze, mlčením k ruské agresi na Ukrajině a výběrovým přístupem ke spojencům – ukazuje pravý opak. Jakékoli srovnání s nositeli Nobelovy ceny míru minulých dekád proto působí nejen nepatřičně, ale až absurdně. A skutečnost, že si o ni sám říká, je paradoxem, který by v historii diplomacie stěží hledal obdoby.

Témata:  komentář,  Donald Trump,  Jens Stoltenberg,  Nobelova cena,  USA