reklama

Iráčané Surkaw Omar a Rebien Abdullah utratili svoje úspory za cestu do Evropy. Dostali se až do uprchlického tábora v Německu. Zjistili ale, že místo je přeplněné, jídla není dost a navíc je v Evropě pořádná zima. A tak se rozhodli – stejně jako stovky dalších – vrátit domů. „Řekli jsme si, pojďme domů. Je to lepší, než kdekoli jinde," říkají.

Omar i Abdullah opustili svou práci, posbírali všechny peníze a vydali se na cestu z válkou zničeného Iráku. Dostali se až do Evropy – tady ale zjistili, že je čeká jen hlad, přeplněné tábory a zima. A tak se rozhodli vydat se na cestu zpět. „Nestojí to za opuštění rodiny a riskování života," tvrdí muži, kteří za cestu zaplatili asi 8 tisíc eur, většinu z toho pašerákům.

Výsledkem podle nich bylo jen to, že uvízli v azylových táborech ve Švédsku nebo v Německu, kde podle svých slov dostávají málo jídla i peněz. „Bylo to tam velmi špatné. Upřimně řečeno, byli jsme hladoví. Museli jsme kvůli hladu utéct. Dávali nám jen sýr a čaj, na týden jsme dostali 30 eur," vzpomíná Omar na podmínky v Německu.

I proto se rozhodli vydat do Švédska v naději, že tam bude lépe. „Když jsme přijeli, byla zrovna zima. Mrzlo. Dali mě do místnosti se třemi Syřany. Neuměl jsem arabsky, oni neuměli kurdsky. Komunikovali jsme jako hluší lidé," vzpomíná Omar. Pak se uprchlíci rozhodli znove vrátit do Německa, nakonec to ale vzdali. „Řekli jsme si, že pojedeme domů. Je to tam lepší než kdekoliv jinde," dodal Omar.

Deník podotýká, že mnoho ze statisíců uprchlíků směřujících do Evropy nemá jinou možnost než takovým těžkostem čelit, protože pochází z míst, kde se ještě válčí a kde jsou tedy jejich životy v přímém nebezpečí. Omar a Abdullah však pocházejí z kurdské oblasti v severním Iráku, která byla do značné míry ušetřena od bojů.

Oba patří do skupiny těch migrantů, kteří nejsou v ohrožení kvůli válce, a proto se vracejí domů, protože je pro ně obtížné najít bydlení a práci v Evropě. Na starý kontinent podle odborníků v migrační vlně vydalo asi 70 tisíc Iráčanů, kteří tu hledají lepší život. Podle neziskových organizací může být ale toto číslo až dvojnásobné.

Počet těch, kteří dobrovolně požádali o repatriaci v posledním roce vzrostl. Původně o návrat do vlasti požádalo asi 100 lidí za měsíc, v září to bylo 350, v říjnu 761 a v lednu dokonce 831. „Je velmi těžké odhadnout celkové počty, mnozí se vracejí samostatně a splynou tak s ostatními cestujícími. Ale čísla se výrazně zvyšují," uvedla Sandra Blacková, jedna z úřednic, které se o repatriaci Iráčanů stará.

„Vracejí se, protože nemají naději na získání azylu v Evropě, je tu pro ně nedostatek pracovních příležitostí, sloučení rodin je pomalé a nenachází tu také takové bydlení a životní příležitosti, jaké očekávali," dodala Blacková.

Omar dříve pracoval jako pomocník v restauracích a supermarketech, zatímco Abdullah řídil taxi, které prodal, aby mohl financovat svou cestu. Oba říkají, že jejich rozhodnutí vydat se do Evropy bylo ovlivněno tlakem jejich vrstevníků. „Viděli jsme je odcházet a všichni říkali, že v Evropě je to tak a tak. Ale když jsem do Evropy přišel, bylo to všechno jinak." přiznává Omar.

„Život v Evropě je opravdu těžký. Musíte čekat. A my jsme čekat nemohli. Nemohli jsme čekat, protože tolik lpíme na své zemi. Jsme loajální k vlasti a k naším rodinám, matkám a příbuzným. A upřimně, Evropa a trvalý pobyt nestojí za opuštění vlastní rodiny a riskování holého života," dodal.

Soran Omar, šéf výboru pro lidská práva kurdského regionálního parlamentu, uvedl, že jejich zkušenost není neobvyklá. „Řekli jsme místopředsedovi německého parlamentu, který zde byl nedávno na návštěvě, že i lidé vysídlení z Fallúdže a Ramádí žili v lepších podmínkách tady v Kurdistánu, než teď mají uprchlíci v Německu," řekl. Zároveň ale dodal, že obrovský exodus z regionu zatím nevykazuje žádné známky zpomalování. „Mnoho lidí se může vracet. Opačný proud je však mnohem, mnohem větší, "řekl. „Lidé zde nemají co ztratit. Myslíme si, že tento rok bude rokem migrace. "