Evropa před rozhodnutím: Buď s migrací bojovat, nebo se nechat zahltit. Necháme pašeráky fungovat?

Podle nejnovějších údajů zveřejněných italským statistickým úřadem Istat zažívá Itálie nejvyšší úroveň imigrace i emigrace za uplynulé desetiletí. V roce 2024 se do země přistěhovalo více než 380 tisíc cizinců, zatímco ji opustilo přes 155 tisíc italských občanů. 

Nejčastějšími cílovými destinacemi emigrantů jsou Německo, Španělsko, Spojené království a Švýcarsko, jak informoval server Economic Times. Více než třetina odcházejících Italů patří do věkové skupiny 25 až 35 let a značná část z nich disponuje vysokoškolským vzděláním. Tento trend podle Financial Times přispívá k tzv. odlivu mozků, tedy úbytku kvalifikovaných pracovníků.

Jak v květnu uvedl server InfoMigrants.net, zvýšenému počtu příchozích migrantů napomáhá i klidná situace na moři. Od začátku roku do května připlulo k italským břehům přibližně 19 tisíc migrantů. Italské úřady desítky z nich přesunuly do repatriačního centra v albánském Gjaderu. 

Úřady zachytily pokles příjezdů ze subsaharské Afriky a Tuniska, zhoršila se ale situace, co se týká imigrantů z Asie a východní Afriky. Mezi nejčastější státní příslušnosti příchozích patří občané Bangladéše, následovaní Eritrejci, Pákistánci, Egypťany, Syřany, Etiopany a Súdánci.  

Rostoucí intenzita migračních toků do Itálie a současně pokračující exodus kvalifikovaných občanů představují kombinaci, která zemi systematicky oslabuje jak demograficky, tak hospodářsky. Itálie se již delší dobu potýká s chronicky nízkou porodností, zrychleným stárnutím populace a rigidní strukturou trhu práce, která nedokáže pružně reagovat na nové výzvy. 

Odliv mladé, vzdělané a často jazykově vybavené pracovní síly do jiných evropských států nebo zámoří tuto nerovnováhu dále prohlubuje a zvyšuje dlouhodobý tlak na již nyní zatížený důchodový a zdravotní systém. Jedná se o tichou, ale trvalou erozí potenciálu země.

Zároveň prudký nárůst příchozích migrantů, a to především přes centrální středomořskou trasu, přetěžuje kapacity pobytových zařízení a přispívá k sociálnímu napětí v obcích a regionech, které na takové počty nejsou připraveny. Tuto realitu využívají nacionalistické a krajně pravicové politické síly, které staví svou rétoriku na obavách veřejnosti a postupně posouvají veřejnou debatu směrem k restriktivním postojům. 

Dopady však zdaleka nekončí na Apeninském poloostrově – Itálie zůstává klíčovou vstupní branou do Schengenského prostoru, a jakmile jednou migranti překročí její hranice, otázka jejich pohybu a integrace se automaticky stává problémem celé Evropské unie.

Ukazuje se však, že členské státy EU vykazují rostoucí neochotu sdílet společné břímě migrace. Namísto hlubší spolupráce a spravedlivého přerozdělování žadatelů o azyl sledujeme opětovné zavádění vnitřních hraničních kontrol – tedy jev, který zpochybňuje samotné základy volného pohybu osob v rámci EU. 

Výsledky voleb do Evropského parlamentu v roce 2024 tento trend potvrdily. V řadě členských zemí, včetně Itálie, uspěly strany požadující razantnější a často jednostranné řešení nelegální migrace. Tento vývoj zdaleka netrápí pouze Itálii – podobné problémy evidují i další středomořské státy, zejména Řecko, které čelí podobnému náporu bez odpovídající evropské solidarity. 

Evropská unie musí opustit politiku polovičatých kroků a rétorických cvičení. Situace na jižní hranici je již příliš dlouho přehlížena jako problém „periferie“, přestože má přímý dopad na vnitřní stabilitu celého evropského prostoru. Unie potřebuje jednotný, koherentní rámec migrační politiky, který nebude jen sérií kompromisních dohod, ale skutečně funkčním nástrojem regulace pohybu osob, ochrany vnějších hranic a efektivního návratového systému.

Zároveň je nezbytné, aby EU zaujala mnohem důraznější postoj vůči tranzitním a původním zemím, především v Africe. Nelze donekonečna poskytovat rozvojovou pomoc státům, jejichž režimy nejsou schopny zajistit základní správu, bezpečnost ani ekonomickou perspektivu vlastním obyvatelům – a často dokonce těží z pašeráckého byznysu. 

Unie musí podmínit jakoukoli další spolupráci konkrétními výsledky, jako například repatriací vlastních občanů, bojem proti organizovanému převaděčství a ochotou spolupracovat na stabilizaci regionu. Jinak riskuje, že se migrační tlak stane permanentní a že se ze solidarity stane pouze zástěrka pro nečinnost. Evropané musí rozhodnout, zda chtějí řídit migrační politiku, nebo být řízeni jejími důsledky.

Témata:  komentář,  migrace,  uprchlíci,  EU,  Afrika,  Asie