Islámský stát je jako komunismus? Je nebezpečný a daří se mu na místech chaosu, tvrdí analytik

Propaganda IS usilovně přesvědčuje své bojovníky, že nic než popravy a mučení je nečeká po jejich zajetí spojeneckými vojsky. Bojovníci IS proto raději bojují až do své smrti. IS navíc vykresluje popravy jeho vojáků jako důkaz o pronásledování a potlačování „pravých“ sunnitů ze strany šiítů, odpadlých sunnitů a „židů a křižáků.“  IS na tuto stranu dokázal účinně zabrnkat při svém vzniku a není proto pro něj důvod, aby se nepokoušel svůj úspěch zopakovat.

Iránský premiér Núrí Málikí a jeho šiítská vláda živila sektářské rozbroje mezi oběma hlavními skupinami islámu, z čehož nakonec nejvíce těžil IS. V Sýrii se podobného jednání dopustil alávitský (odnož šiítského islámu) prezident Bašár al-Asad, následkem čehož se rozpoutala syrská občanská válka, v které IS hraje svoji roli. Zdá, se že šiítské milice v Iráku si tento problém uvědomují a proto v Mosulu projevily nezvyklou umírněnost. To se ale vždy může změnit, myslí si Stewart.

Kontraproduktivita poprav

Popravčí v mnoha případech navíc nemají tušení, zda-li popravovaní patří k IS. Kromě etických aspektů je takové zabíjené nebezpečné v tom, že může stát za produkcí dalšího násilí. Rodiny a přátelé popravených civilistů se mohou následkem smrti svých milovaných snažit o pomstu a ku splnění tohoto cíle se mohou přidat k některé z řady povstaleckých skupin v čele s IS.

Popravy jsou též zbytečným rizikem z taktického hlediska. Někteří popravení mohou být dobře obeznámeni s fungováním IS a jejich informace by mohly mít významnou hodnotu pro prováděné vojenské operace. Jejich zabíjením se tedy irácké síly mohou zcela dobrovolně připravují o taktickou výhodu, jenž by mohla přinést menší počet obětí.

Zřejmě nejzávažnější škodu, kterou tyto popravy způsobují, je podle Stewarta zasetí semen hluboké a těžko překonatelné nedůvěry mezi místní populací a iráckou vládou. Ta k IS přistupuje k teroristické skupině. Ač je toto hodnocení nepochybně oprávněné, podle Stewarta však IS je víc než to. Podle něj je důležité jej vidět jako uskupení bojovníků vedoucí rozsáhlé povstání širokém pásmu Sýrie a Iráku, které motivuje i další menší skupiny k provádění vlastních militantních forem odporu. IS nejde porazit protiteroristickými akcemi, ale jen za použití těch protipovstaleckých, tvrdí Stewart.

Komunistická revoluce: předobraz IS

Podle Stewarta existuje podobnost mezi dnešními džihádisty a globálním komunistickým hnutím 20. století. Stejně jako džihádisté, i komunisté inspirovali nespokojené místní skupiny k provádění teroristických útoků a povstání ku podpoře revoluce. Tato komunistická hnutí prosperovala - často bez velké vnější podpory - na místech hluboké nerovnosti a útlaku, jako byla Čína a cárské Rusko. Ale v zemích s demokraticky zvolenými nebo populárními vládami pro ně bylo těžší najít podporu, a jejich aktivita se omezovala na hrozivě působící, ale v zásadě jinak nevýznamné teroristické útoky. Jejich hlavní úkol – komunistická revoluce – se nikdy zcela nepovedl.

Přesně totéž lze říci o IS. Jako komunistické hnutí, i IS má světové ambice. Ale jako u komunismu, i jemu se nejlépe daří na místní úrovni v určitých typech situací. V evropských a severoamerických zemích s demokraticky zvolenými vládami zůstávají džihádistické organizace jako IS izolované, na okraji, neschopné přes veškeré palcové titulky novin představovat skutečnou existenciální hrozbu. Naopak velice prosperují v místech, kde je slabá či žádná autorita, která je navíc považována za nespravedlivou a zkorumpovanou.

Islamisté během let své tyranské vlády v Sýrii a Iráku ztratili pro ně tolik potřebnou podporu obyvatelstva, na které stavěli během nejúspěšnějších let IS. Nyní je proto ideální čas, aby protipovstalecké síly proti nim zasáhly a dorazily je kompletně. Nicméně, pokud bude pokračovat masové popravování nevinných, může se tato výhoda vytratit. Bez vybudování stabilního, vůči různým skupinám spravedlivého států nepomohou zastavit povstání žádné bomby, varuje Stewart.

To se nicméně lépe řekne než udělá. Nesmělé pokusy USA a dalších ukázaly, že nelze jednoduše aplikovat západní styly vládnutí pro země, které je vnímá jako cizí či dokonce nepřátelské. Je též otázka, jak vůbec definovat stát a zda podoby státu v nynější podobě jsou těmi nejlepšími řešeními. Neměly by být raději nahrazeny menšími státy vyčleněnými kolem etnických, kmenových či sektářskými liniemi jako se tomu stalo v bývalé Jugoslávii? Možnou variantu vidí Stewart ve vytvoření autonomnějšího federálního systému.

Témata:  Islámský stát ,  komunisté,  Irák