reklama

Nestabilní situace

Jak de Waal připomíná, dalším bojům mělo zabránit podepsání příměří. To je ale podle něj velmi křehké a už došlo i k jeho porušení. I sám arménský prezident Serž Sarkisjan uznal, že by mohlo k dalším bojům docházet v podstatě kdykoliv.

De Waal proto varuje, že Arménie a Ázerbájdžán jsou „vzdáleny dva nebo tři kroky od konfliktu ve stylu Bosny, který by mohl být ničivý pro celý region".

Jak následně připomíná, konflikt je problematický už od jeho počátků v letech 1991-94, kdy o spornou oblast Náhorního Karabachu Arméni a Ázerbájdžánci válčili. Arméni zvítězili, ale konflikt za sebou zanechal 20 tisíc mrtvých a více než milion vysídlených lidí. V roce 1994 byl navíc vyjednán jen klid zbraní a mírová dohoda nikdy nepřišla.

Vyhrocení, ke kterému nakonec došlo letos 2. dubna, se podle de Waala připravovalo už dlouho. „Ázerbájdžán rozšiřoval své zásoby těžkých zbraní a obě strany vůči sobě používaly rétoriku, která byla extrémnější než za nejtěžších bojů v 90. letech minulého století," podotýká.

Růst nacionalismu

Vypuknutí konfliktu v dubnu, který trval čtyři dny, podle něj bylo „pravděpodobně snahou Ázerbájdžánu otestovat arménskou obranu a přinutit je vyjednávat ze slabší pozice. Ázerbájdžánské vojsko získalo kousky ztraceného území ­ a obrovské množství ztracené hrdosti. Ale cena na životech byla vysoká. Oficiálně bylo zabito pár desítek lidí, ale experti toto číslo odhadují spíše na 200 včetně mnoha civilistů."

Nyní podle něj stav zůstává velmi napjatý. „Ázerbájdžán se pořád cítí ponížený porážkou, kterou před dvaceti lety utrpěl. V celé zemi došlo k patriotickému nárůstu euforie, což posloužilo i k rozptýlení pozornosti od socioekonomické krize, kvůli které minulý rok dvakrát došlo k devalvaci místní měny, manatu. Pokušení – a bohužel i tlak veřejnosti – zkusit znovu takovouto ofenzivu je obrovský," varuje.

Podobné nacionalistické nálady podle něj panují i v Arménii. „Vzhledem k obrovskému arzenálu, kterým obě strany nyní disponují, by nové boje mohly snadno vést až k otevřenému konfliktu, který by byl mnohem ničivější než válka v letech 1991-94," uvádí a upozorňuje, že by takovém případě do konfliktu mohly být zataženy i další státy, zejména Turecko a Rusko.

Rusko nás nezachrání

Konflikt by se mohl dotknout i dalších zemí v regionu, jako je například Gruzie, ve které jsou, jak de Waal podotýká, i velké arménské a ázerbájdžánské menšiny.

Mírová jednání přitom podle něj uvízla na mrtvém bodě. Jako zprostředkovatelé jednání figurují Francie, Rusko a Spojené státy, jejich návrhy jsou ale podle de Waala opětovně zamítána. Nyní ale podle něj usilují o spuštění „zevrubných vyjednávání", která by mohla mít podobu mírové konference.

Aby se krizi předešlo, je ale podle de Waala nutné zbavit se jednoho „chybného úsudku: představy, že Rusko může zaplnit vzniklé bezpečnostní vakuum a konflikt řešit. Ruští vrcholní představitelé se sice zapojili a 5. dubna vyjednali klid zbraní, ale od té doby toho udělali jen málo. Jeho hlavním problémem je, že zároveň v konfliktu dělalo prostředníka a zároveň ho i destabilizovalo," tvrdí.

„Rusové prodávají zbraně obou stranám. Asi 85 % ázerbájdžánských zbraní pochází z Ruska a Rusko je zároveň ve vojenské alianci s Arménií, což potvrdila dohoda podepsaná v roce 2010," varuje a dále vysvětluje, že z toho důvodu nemůže Rusko situaci v Náhorním Karabachu řídit. Baku a Jerevan podle něj Rusku přestaly důvěřovat.

„Jelikož Rusko nemá přítomny žádné pozemní jednotky a nemá ani monopol na mírový proces, oba státy mohou blokovat plány na ruské mírové jednotky, které by v regionu měly vliv. Takže obecně přijímané přesvědčení, že když se situace zhorší, ‚Rusko to zvládne', je chybné. To představuje výzvu pro USA a Francii," dodává.

reklama