reklama

Podle Hollandeho kořeny násilného džihádu, ke kterému se IS hlásí, sahají na počátek 8. století, do doby prvních bojů křesťanských a muslimských sil. Dějištěm dějinného zápasu civilizací bylo křesťanské město Konstantinopol, které dokázalo odrazit arabské flotily. Holland tvrdí, že invaze byla motivována obnovenou vírou muslimů, že jim Bůh přislíbil celý svět k ovládnutí. Slovo džihád, které původně označovalo úsilí vyžadované, aby se člověk stal dobrým muslimem, ve světle těchto požadavku nabylo současného, nechvalně známého významu – a sice jako výraz pro posvátné násilí.

Další vyznaná invaze, která hluboce ovlivnila myšlení IS, je spojena se Západem. uskutečnil ji Napoleon, který měl v úmyslu získat pro Francii Egypt a přinést sem západní civilizační návyky a hodnoty. Pozápadnění islámu, vedoucí např. ke zrušení otroctví, je vnímáno IS jako jeho korupce a zkažení. Toto přesvědčení sdílí s dalšími islámskými fundamentalistickými směry, především tzv. salafismem (odvozeno od slova salaf – předchůdci), který je státní ideologií v několika islámských zemích.

Je islám zodpovědný za IS?

Peter Oborne, bývalý hlavní politický komentátorem listu The Telegraph, který pracoval i pro Channel 4, si všímá, že Holland nalézáním přímých vazeb mezi ranným islámem a IS implicitně naznačuje, že islám potřebuje reformu. Podle Oborneho varianty jeho teze jsou slyšet u krajně pravicových stran, neokonzervativních think tanků, bulvárních novin či Donalda Trumpa – a to, že západní svět a současný islám spolu nemohou koexistovat. Oborne však tvrdí, že se jedná o zjednodušené tvrzení a že islám není odpovědný za IS.

Oborne se považuje za velkého obdivovatele Hollandeho, kritizuje jej však za to, že do své dokumentu nezahrnul informace, které nepodporují jeho tezi a naopak ji rozbíjejí. Těmito fakty podle něj je skutečnost, že IS vznikl v určitých podmínkách, jmenovitě v chaosu následujícím po americké invazi do Iráku v roce 2003. Od moci odstavená strana Baas a její milice hledaly způsob jak, se pomstít nenáviděným okupantům a opět se vydrápat do výšin moci. IS je produktem jejich ambicí, tvrdí Oborne.

Co se týče Hollandeho obvinění, že IS je spojen se salafismem, Oborne přiznává, že zde existuje spojení. Podle něj ale i toto odhaluje, že IS je spíše politickým než náboženským hnutím. IS reaguje na saúdskou verzi salafismu, tzv. wahhábismus. Požadavek wahhábismu na morální čistotu je podle Oborneho v jasném rozporu s cynickými cíly prozápadní saúdské královské rodiny. Vzestup IS tak může být částečně chápán jako výbuch wahhábiské zuřivosti proti zkorumpované saúdské královské rodině.

Oborne vyčítá Hollandemu, že dává prostor je pro ty muslimské hlasy, které říkají, že pro krvežíznivé akce IS lze nalézt podporu v mainstreamovém islámu a ignoruje velkou majoritou hlasů mezi muslimy, kteří se na IS dívají s hororem v očích a kteří považují islám za náboženství míru, s kterým nemá tato skupina nic společného.

Zdroje myšlenek IS v mainstreamovém islámu

Dr. Philip Wood,  historik specializující se na středověký islám a chalífát, se domnívá, že Oborneho kritika v některých bodech je zajímavá a podnětná, ale současně též zavádějící a dopouštějícího se stejné chyby, kterou Oborne vyčítá Hollandemu – jednostrannosti. Podle Wooda nelze vysvětlit přitažlivost a vzestup IS jen na základě jeho politických aspektů. Samotná skutečnost, že IS se pokouší rozpoutat finální konflikt se zkaženým Západem, ukazuje, že opravdu věří vlastním apokalyptickým vizím.

Apokalypsa je důležitým tématem lidového, laického islámu, upozorňuje český orientalista Bronislav Ostřanský. Ve svém článku z roku 2012 Milenialismus v islámu tvrdí, že vzhledem k popularitě vizí konce světě je s podivem, že žádná radikální teroristická skupina, a to ani Al- Káida, na nich nestaví svou propagandu. IS tedy může být vnímán jako zdatný obchodník, který našel díru na trhu a naplnil ji. Kdyby nebyla poptávka, pak by nebyl ani IS. Jeho vzestup je tak spojen s jistými trendy v mainstreamovém islámu a nelze proto IS chápat jako neislámské gangsterské uskupení.

Muslimští i západní učenci zamítají islámské nároky IS jako nelegitimní, protože selektivně si vybírá z různých zdrojů muslimského učení. Podle Wooda však takto postupují všechny náboženské skupiny, nelze to proto vnímat argument proti IS. Problém Oborne a dalších učenců je, tvrdí Wood, že se tváří, jako by oni měli jasný přístup k pravému učení proroka Mohammeda – v podstatě totéž, co si nárokuje IS. Podle Woodse problém s islámem dneška je přesně toto lpění na jakési ideální toho, co představuje islám a neochota přiznat si jeho problémy, konfrontovat je a vyřešit.

Wood se domnívá, že debatě o IS chybí důkladnější prozkoumání role předcházející propagandy a myšlenek mezi sunnity – především myšlenka Bohem pověřeného podrobení si všech zemí. Uvádí, že v Damašku jsou běžně k dostání živě ilustrované příběhy o dobyvatelských úspěších proroka Mohameda a jeho společníků, jasně zaměřené na děti. Tyto příběhy popisují svět ideálních muslimů a mají mladé muslimy naučit odvaze, inteligenci a loajalitě.

Jejich prostřednictvím každá generace sunnitských muslimů si osvojuje představy o proradných nemuslimech a o nutnosti bojovat s nimi, pokud ponižují a poškozují muslimy. Jedná se o velmi starou tradici. Ranné bibliografie Muhammada byly známé prostě jako maghazi -  nájezdy. Pro většinu čtenářů takový typ literatury předchází jakoukoli znalost Koránu a vytvářejí rámec, skrze který se svatá kniha muslimů čte. Prakticky, naznačuje Wood, tento typ literatury definuje islám více než Korán.

Wood se domnívá, že jakákoliv idealizace islámu napomáhá tomu, že sunnitští muslimové se mohou snadno distancovat od příkladů násilí páchaným islamisty a nesnažit se napravit to myšlení, které tyto islamisty v prvé řadě produkuje. Jakkoliv nedokonale a sebemrskačsky, křesťanství toto podstoupilo. Uznalo ty myšlenky, které vedly k násilnostem páchaným v jeho jménu, a zároveň je odmítlo. Muslimové by měli učinit to samé, myslí si Wood.