Které země jsou ochotné přijímat uprchlíky a které ne? Odpověď Vás zřejmě překvapí

Index přijímání migrantů vytvořený analytickou firmou Gallup je založen na třech otázkách,  které Gallup položil ve 138 zemích vždy okolo 1000 lidí (s výjimkou Indie, Číny a Ruska, kde se vzorek dotazových týkal 2000-4000 lidí) ve věku 15 a výše let v roce 2016 a v USA v roce 2017.

Respondent měl přiřadit tři své perspektivy –dobrá věc, špatná věc, to závisí /nevím – ke třem následujícím otázkám: Jak vnímáte, že zahraniční přistěhovalci, tj. lidí, kteří přišli žít a pracovat do vaší země odjinud a) žijí v této zemi, b) stávají se vašimi sousedy, c) se oženili s jedním z vašich blízkých příbuzných?

Odpověď „dobrá věc" byla ohodnocena třemi body, odpověď „závisí to/nevím“ jedním bodem a odpověď „špatná věc“ nulou. Index je součet bodů mezi třemi otázkami, s maximálním možným skóre 9,0 (všechny tři jsou dobré věci) a minimálním možným skóre nula (všechny tři jsou špatné věci). Nejvyšší skóre v Indexu je 8.26. Nejnižší je 1.47.

Kdo je v čele Indexu?

Německo si v kontextu uprchlické krize vysloužilo označení „vítací kultura.“ Spolu s švédskými státy patří mezi největší dobrovolné příjemce uprchlíků v Evropě. I tak ale nedosáhlo na první místo Indexu a je až na 23 místě. První zemí Indexu je Island, do první desítky se vešel ještě Nový Zéland, Rwanda, Sierra Leone, Mali, Austrálie, Švédsko, Nigérie Burkina Faso a Irsko.

Vysoký počet chudých afrických zemí v první desítce odhaluje, že ochota přijmout či nepřijmout uprchlíky není totožná s ochotou či neochotou přijmout migranty. Austrálie je vůči uprchlíkům mnohem přísnější než Německo, přesto je na indexu na vyšším místě. Důvodem je potřeba uvedených zemí zaplnit mezeru vzniklou nedostatkem pracovních sil. Kromě Nigérie jsou všechny uvedené země poměrně málo početné, zvláště v kontextu počtu obyvatel na rozlohu.

Česká Republika na 131. místě. Východní Evropa nejméně ochotná přijímat

Větší korekce se vyskytuje mezi středo a východoevropskými zeměmi, které hlasitě volají po nepřijímání uprchlíků. Tyto země jsou na posledních místech v Indexu. Do spodní desítky se vešla Makedonie (vůbec nejnižší číslo), Černá Hora, Maďarsko (1,69 – 136. místo), Srbsko, Slovensko (1,83 – 134. místo), Litva, Česká republika (2,26 – 131. místo) a Estonsko. Jedinou výjimkou z této geografické sounáležitosti je Izrael na 133, místě (1,87). Ze zemí Visegrádu nejvyššího umístění dosáhlo Polsko, které je nicméně stále v spodní části Indexu na 114. místě (3,31).

Ve světle těchto údajů nepřekvapí, že migranty nejméně přijímající region na světě je východní Evropa, respektive Společenství nezávislých států (organizace zahrnující 9 bývalých svazových republik Sovětského svazu - Arménii, Ázerbájdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán a 2 pozorovatelské státy – Ukrajinu a Turkmenistán). Na nízkém postavení tohoto regionu v Indexu se významnou měrou podílí Rusko na 125. místě (2,60). Regiony, které nejvíce přijímají migranty je Oceánie a Severní Amerika (zahrnující jen USA, nikoliv Kanadu).

Gallup vysvětluje, že je třeba vnímat neochotu postsovětských států vůči migrantům nejenom v kontextu uprchlické krize. Tyto státy byly vůči migrantům nepřívětivé ještě před jejím vypuknutím. Podle Gallup je významným faktorem jejich podezřívavosti historie konfliktů se sousedskými státy. Totéž platí pro Izrael, který též před vypuknutím uprchlické krize vyjadřoval přání, aby k němu migranti nešli.

Ochota přijímat z hlediska věku, vzdělání a příjmu

Zajímavá data se též týkají demografie a dalších sociologických údajů. Mladší generace jsou obecně přívětivější vůči migrantům než starší – s výjimkou ale nejstarší generace (narození před rokem 1946). Ta je vůči migrantům přívětivější (5,26) než druhá nejstarší generace tzv. baby boomerů (1946-1964 – 4,97) i generace X (1965-1979 – 5,19). Nejstarší generaci v přívětivosti tedy předhání pouze generace Y (1980-1996 – 5,42) a nejmladší generace Z (1996 a dále – 5,71).

Rozdíl je též mezi venkovem (5,07) a městy (5,44). S tímto souvisí též další ukazatel – příjem. Ochota přijmout migranty je u nejchudších 20% a druhých nejchudších 20% srovnatelná s venkovským průměrem (5,04 a 5,06). Střední třída – středních 20% - je vůči migrantům přívětivější (5,22) nejenom ve srovnání s nejnižšími 40%, ale též i s čtvrtými a druhými nejbohatšími 20% (5,14). Největší ochotu přijmout migranty se vyznačují nejbohatších 20% (5,53), což není žádné překvapení vzhledem k praxi nadnárodních firem jako Google a jiné využívat nejlepších pracovníků z celého světa.

Mobilita je významně spojena s vzděláním a proto není žádným divem, že lidé s diplomem jsou více přívětivější k migrantům (5,67). Jelikož ale možnosti cestovat se dnes netýkají jen nejvzdělanějších a nejbohatších vrstev společnosti, ale jsou široce dostupné, není taktéž překvapením, že migrace je přijímána i u lidí se sekundárním vzděláním (5,36). Pro lidi s nejnižším vzděláním je ale už obtížnější vyjet do zahraničí a zároveň bývají nejvíce ohroženi migrací nízko kvalifikované, levné pracovní síly – tito lidé tak se na migraci dívají spíše s obavami (4,92).

Výjimkou ze všech těchto globálních modelů jsou země Společenství nezávislých států, kde je ochota přijmout nízká nezávisle na věk, vzdělání, příjem či místo pobytu. Nicméně, lidé s nižším vzděláním zde mají tendenci být více otevřenější vůči migrantům. Pro některé tyto země odpověď na otázky je závislá na tom, o jaký typ migrace se jedná. 40% ruských respondentů uvedla ke všem třem otázkám odpověď „to záleží.“

Odpovědi se lišily též podle toho, zda na ně odpovídá migrant z první generace (5,94) nebo rodilý (5,18). Migranti, kteří žili v adoptovaných zemích méně než pět let (nově příchozí), jsou nejvíce ochotní přijmout další migranty (6,0.). Na druhou stranu, u těch, co jsou v zemi více než pět let (dlouhodobí) je větší pravděpodobnost menší ochoty přijmout migranty, jak si osvojují postoje rodilých.  

Témata:  migrace,  Imigranti z Afriky a Blízkého Východu,  uprchlíci