reklama

Na jednom z řeckých ostrovů Lesbos je předvánoční nálada jako všude jinde. Lidé si užívají nákupy i odpolední kávu, ve vzduchu je atmosféra Vánoc. Jenže o kousek dál za městy, kde jsou uprchlické kempy, je situace úplně jiná. Nejsou to Vánoce, ale krutá zima, která přichází. A rozhodne zde není důvod k radosti.

V přeplněných táborech se kupí hromady odpadků, je zde velký zápach, ale ještě větší zima. Ani v táborech na Blízkém východě není situace tak kritická, papež František dokonce Lesbos označil za horší místo pro uprchlíky, než byly koncentrační tábory za 2. světové války.

"Není tady žádný elektřina, používáme petrolejové lampy. Jako kdybychom se vrátily do doby kamenné," řekla uprchlice ze Sýrie Kareema, která se o stan dělí se svou postarší matkou. "Ze země jsem s matkou utekla proto, že už tam nikdo nezbyl. Nebyli tam žádní doktoři, jen válka. Ale tohle je mnohem horší. Doma nám bylo líp," tvrdí mladá uprchlici s tím, že kdyby to věděla předem, radši by zemřela v Sýrii, než živořila v Evropě.

Tábory na ostrovech vznikly po uprchlické krizi v roce 2015 a měly za cíl udržet migranty od evropských hranic. V táborech mají lidé počkat, dokud nebude vyřízená jejich azylová žádost, mnozí však čekají už druhým rokem. Lékařů je zde velmi málo a hygienických zařízení ještě méně. Toalety jsou neustále přeplněné a špinavé, že lidé radši vykopou do země díru, kde vykonají potřebu. Smrad v okolí je proto téměř nesnesitelný.

"V noci nemůžu spát, protože mám pořád noční můry. Viděl jsem hrozné věci, zabité děti. U dospělých nevíte, zda to byli dobří lidé teroristé. A děti jsou nevinné, nikdy nikomu nic neudělali," vysvětluje Anwar své důvody, proč se rozhodl odejít z Iráku. "Jenže tady? Tady je to minimálně stejně hrozné, možná dokonce horší," dodává.

Podobné názory panují napříč tábory, kde jsou uvěznění dospělí, ženy, muži, staří i děti. Špatné podmínky navíc často podněcují k násilí, v tenkých stanech musí zimu přečkat i těhotné ženy, které nemají přístup k lékařské péči. "Situace je opravdu kritická, ale politici to nevidí," stěžují si dobrovolníci z charitativních organizací. Podle nich by každý politik měl osobně zajít do tábora a na vlastní oči se přesvědčit, co způsobuje jejich laxní přístup.