reklama

Americké a ruské vojenství je stále více závislé na informačních technologiích (IT). Efektivnost kybernetických programů výrazně klesá, pokud je odhalena a prozkoumána druhou stranou, proto obě strany se snaží skrývat vlastní kybernetické schopnosti a není proto jasné, co všechno dokáží. Je nicméně jisté, že obě strany výrazně spoléhají na své vojenské družice, ačkoliv Rusko v mnohem menším rozsahu. Při vědomí obrovské strategické důležitosti těchto zranitelných nástrojů mají obě strany připravené a vyvíjejí řadu protisatelitních zbraní (ASAT), ať se jedná o obranné zachycovače balistických střel, rakety, řízené energetické zbraně nebo kybernetické útoky speciálně zaměřené na poškození fungování satelitů.

Pět specifických faktorů by mohlo vést k rychlé a neúmyslné eskalaci v kybernetickém prostoru a vesmíru. Za prvé, Spojené státy a Rusko budou pravděpodobně čelit silným touhám k použití kybernetických a protiteroristických útoků na počátku budoucí krize nebo konfliktu. Kromě toho, že představují lákavou příležitost k získání významné výhody – ruští stratégové ve svém hodnocení jednoznačně uvedli, že získání iniciativy v informační oblasti bude klíčem k vítězství v budoucích válkách – pro obě strany se jedná o méně destruktivní a agresivní způsob vedení války – ruští stratégové charakterizují jak ASAT, tak kybernetické zbraně jako optimální nástroje pro odstrašení, neboť mohou zničit nepřátelskou infrastrukturou, aniž by došlo k těžkým civilním ztrátám.

Za druhé, kybernetické a protiteroristické útoky, které mají být zaměřené pouze na vojenské cíle, mohou nicméně zasáhnout i kritickou infrastrukturu nezbytnou pro širší společnost a hospodářství (např. internetové či elektrické sítě nebo komerční družice). Může pak dojít k tomu, že nenásilný útok povede k narušení ekonomiky, ztrátě elektrické energie, vody nebo jiných základních služeb, což může vést až ke ztrátám na životě. Napadená strana následně bude cítit nutnost oplatit útok v duchu „oko za oko“, ne-li hůř.

 

Zatřetí, útoky zaměřené na jaderné systémy by mohly neúmyslně narušit jadernou soustavu a mohly by být nesprávně interpretovány jako mnohem zlověstnější útok. Např. zvláště v případě USA mají mnohé systémy dvojí užití, jak pro potřeby konvenční, tak nukleární války. Útok na jednu lokalitu tak může vést k oslabení obou vojenských možností.

Začtvrté, jmenovaný předchozí scénář může vést k tomu, že napadená strana může vnímat znehodnocení nástrojů konvenční nebo jaderné války  jako snaha učinit protivníka zcela neschopného obrany. Tím se výrazně zvyšuje šance, že napadená strana znervózní a kvůli pocitu vlastního existenciálního ohrožení bude ochotna šáhnout až k vojenskému úderu nejvyšší nebezpečnosti, tj. k nukleárnímu úderu.

Zapáté, neúmyslná eskalace může být důsledkem též přírodních podmínek nebo operace s falešnou vlajkou třetí strany. Sluneční erupce nebo energetická vlna způsobující chyby v klíčovém systému mohou být vnímány jednou stranou jako úmyslné jednání druhé strany. Stále více dostupné kybernetické možnosti mohou být využity i menšími mocnostmi či nestátními aktéry k vyvolání konfliktní operace pod vlajkou jiného, z hlediska jedné strany hrozivějšího aktéra. Případně tyto třetí strany též mohou úmyslně prodlužovat a rozšiřovat potencionální krizi či konflikt, který vypukne mezi USA a Ruskem.

Strategická stabilita mezi USA A Ruskem je stále založena na přesvědčení každé strany, že by dokázala vstřebat první várku jaderného útoku a odpověď vlastním zničujícím nukleárním úderem. Vývoj a stále výraznější role nových technologií na vedení války tuto důvěru dosti podkopává. Pokud protivník dokáže prostřednictvím svých kybernetických schopností vniknout do existenciálně důležitých nukleárních systémů a vyřadit je, pak nemá napadený žádnou možnost zničující odvety, která odvrací druhou stranu od útoku ze strachu, že by tím zničila i sama sebe.