Život v uprchlickém táboře? Lidé se nudí a nechtějí teplé jídlo, popisuje doborovlnice

„Tisíce lidí jsou nuceny odejít z řeckého uprchlického tábora. Místo, známé jako Idomeni, bylo domovem pro převážně syrské uprchlíky, kteří utíkají před pokračující válku v jejich zemi. Od března tam žilo mnoho lidí poté, co je Makedonie odmítla nechat cestovat dál. Je tu velmi málo jídla, přístřeší nebo přístupu k základní lékařské péči, ale někteří lidé stále nechtějí opustit tábor. Za úsvitu do tábora přišly stovky pořádkových jednotek," popisuje BBC poslední dny v táboře v Idomeni.

Zoe Gilchristová, studentka z Velké Británie, opustila svou práci učitelky v Turecku, aby zde mohla pomáhat. Cítila, že to musí udělat poté, co viděla záběry z tábora v televizi. Pro BBC popsala, jak v táboře probíhal běžný den. „Pomáháme rozběhnout kuchyni, v současné době je nás tady asi 50, všichni žijeme spolu. Vaříme a děláme různé věci, třeba rozdáváme stany. Je to hodně šílená kuchyně, vaříme většinou více než 12.000 jídel v jednom dni, hlavně brambory a mrkev," popisuje.

„Musíme začít vařit kolem 7:30, kuchyně je otevřená pro většinu dne. Teď je tady horko, takže lidé nechtějí teplé jídlo, chtějí místo toho hodně salátu, což znamená spoustu sekání a krájení," říká studentka. „Život se tu změnil v prosté bytí a zoufalství. Lidé tu mají absolutní potřebu přežít, mají stan a místo, kde spát, v noci teplo a potraviny. Lidé prostě mají zoufalou potřebu přežít a drží se všeho, co by jim mohlo pomoci. Teď se tady ale prostě nudí," myslí si.

Nemohou totiž podle ní dělat nic jiného než „čekat ve frontě na jídlo, kohoutky nebo čisté spodní prádlo". „Je tu špatná dostupnost základních potřeb. Život v táboře je pro lidi nuda. Jediný způsob, jak požádat o azyl nebo přemístění, funguje prostřednictvím Skype. Každý den je tu na to vyhrazena hodina," vysvětluje Gilchristová.

Dodává ale, že místní obyvatelé, kteří žijí v okolí tábora, jsou pro uprchlíky oporou. Lidé z vesnic podle ní otevřely své domy, aby se lidé mohli třeba vysprchovat. „Pro děti a teenagery je ale v táboře prostě nuda. Není to nic pro ně," říká.

V táboře podle ní není žádný pocit naděje. „Před deseti dny se objevily zvěsti, že bude hranice otevřena a že se dá v klidu domluvit s makedonskou policií. Stáli u plotu z ostnatého drátu a mluvili o otevřených bránách. Makedonské policie řekla, že to nemůže udělat a to odstartovalo velké nepokoje. Každé dvě minuty byl vystřelen slzný plyn, trvalo to šest hodin. Gumové kulky, světelné rány...tím zasypávali lidi. Po tom všem, myslím, že každý, kdo tu chvíli byl, ztratil pocit naděje," říká studentka a dobrovolnice.

O příbězích ostatních dobrovolníků nebo lidí, kteří v táboře žijí, však mluvit nechtěla. „Připadá mi to velmi těžké. Můžu mluvit o světských věcech, jako je nalévání polévky, ale připadá mi velmi obtížné mluvit o tom, co se tady děje. Jsem tu už čtyři měsíce. Nemůžu se podělit o své zkušenosti, protože realita je tak odlišná od toho, co se dá vyjádřit slovy," říká Gilchristová.

„Své rodině těžko vysvětluju důvody, proč jsem tady zůstala tak dlouho. Chtěla jsem pomáhat dva týdny a už jsem tady čtyři měsíce. Sdílím dům s 50 lidí a říkám jim své příběhy, protože jsme v tom všichni společně," dodává.

Témata:  uprchlíci,  Řecko