Hladomor a každodenní teror. Co drží obyvatele Severní Koreje naživu?

Podle uprchlíků z KLDR je po celé zemi stovky těchto trhů. Oficiálně je tržní hospodářství zakázané státem, nicméně o naprosté většině z nich úředníci mlčí za nějaký ten poplatek. Režim proti nim nezakročí, dobře si uvědomuje, že je to pro lidi způsob, jak přežit v dobách nedostatku.

Trhy fungují většinou na směnném obchodu, tedy něco za něco, málokdy se tady používají peníze. Hlavním artiklem jsou potraviny, stejně žádané jsou však i informace. Lidé si zde předávají v tajnosti informace, ať už o zahraničí, o příbuzných dezertérech nebo vězních v pracovních táborech.

Miliony Severokorejců se tímhle způsobem snaží denně zajistit základní potřeby, kterých je na oficiálních státních kanálech nedostatek. V posledních letech zažívají černé trhy skutečný boom, nejspíš to ukazuje jasně na to, jak se obyčejní lidé snaží vyrovnat se sankcemi. Pchjongjang se doposud tváří, že je vše v pořádku a žádné potíže kvůli sankcím nemá.

Podle severokorejské vlády vládní přídělový systém pomáhá minimálně 70 procentům lidí s obživou, data OSN ukazují, že to samé procento lidí žije každý den v potravinovém nedostatku a nejistotě, zda zítra dostanou najíst. Organizace pro jídlo a zemědělství, která spadá pod OSN, pravidelně jezdí do Severní Koreje na inspekce, stát jim však limituje svobodu pohybu a velvyslanci tak neví, jaká je skutečná situace v ulicích.

Podle organizace je nejvíce alarmující fakt, že Severokorejcům chybí rozmanitá strava. Jejich hlavní potraviny jsou rýže, kukuřice, nakládané zelí kimči a fazole. Postrádají hlavně zdroje tuku a proteinů. Trhům se v Severní Koreji přezdívá "travní prodejny" kvůli rychlosti, se kterou jsou schopni postavit stánky a hned je zase složit, kdyby se blížila kontrola.

Severokorejská ekonomika za poslední rok rostla zhruba o 3,9 procent, to je největší růst za posledních 17 let. Přispělo k tomu zejména hornictví a obchod nerostných surovin s Čínou, kvůli většímu exportu je však potřeba více pracovníků a stát neváhá ani sahat po dětských zaměstnancích.

Osm uprchlíků z KLDR vypovědělo, že na severu jí podobné věci, jako dnes Jihokorejci jenom s rozdílem, že nemají maso. Většina rodin má vlastní zahrádky, kde si pěstují převážně zeleninu k osobní konzumaci. Z masa jedí vepřové, králičí, ale třeba i psy. Dodávky masa jsou přitom jen sezónní, kvůli častým výpadkům elektřiny je obtížné mít v zemi funkční ledničku.

Průzkum z roku 2015 mezi uprchlíky ukázal, že státní příděly tvoří jen necelých 25 procent všech surovin, které lidi mají. Zbytek si musí vypěstovat sami, nebo je směnit na černém trhu. Podle OSN v zemi existuje skoro 300 lokalit, kde se trhy konají, zúčastní se jich více než půl milionů stánků a tvoří pro mnohé Severokorejce hlavní zdroj příjmu.

Bohatí a mocní mají přitom více možností. V Pchjongjangu si mohou úředníci objednat třeba pizzu. Většina restaurací vlastní stát a vždy sloužily hlavně pro turisty, v posledních letech v nich však večeří i vysoce postavení úředníci, mnozí přitom platí eurem nebo mají dolary. Podle jedné mladé uprchlice, jejíž otec byl úředníkem, často rodina dostávala úplatky. Lidé jim nosili maso ze psů, koz nebo jelena výměnou za přehlédnutí některých pochybení.

Témata:  Severní Korea