reklama

Pracovníci neziskové organizace Amnesty international (AI) během návštěvy Řecka mluvili s desítkami lidí - mnoho z nich přišlo samo, zatímco jiní přišli i se svými mladými rodinami. Přijeli sem z celého Středního východu a severní Afriky - mimo jiné ze Sýrie, Afghánistánu, Kuvajtu, Eritreje a Somálska. „V táboře Vial na Chiosu žijí asi 2 000 uprchlíků.

Někteří - jestliže mají "štěstí" - žijí v tom, co vypadá jako přepravní kontejner. Toto obydlí je suché a pevné, i v něm ale mrzne, zejména v noci. Zbytek musí spát ve velkém plachtovém stanu, který obsahuje desítky místností vytvořených z přikrývek,“ popisují aktivisté. Právě zima a všudepřítomný průvan podle nich uprchlíků nedovolí, aby v noci klidně spali – což se odráží na jejich tvářích.

Muž z Eritreje, o kterém aktivisté píší jako o Saareovi. tvrdí, že jiné národnosti mají přednost při přestěhování z tábora a on neví proč. Saare je tu se svou ženou sdílí kontejner s tucty dalších lidí. Říká, že chtějí soukromí, ale to tu samozřejmě nemají. Syrská uprchlice Haya by mohla mít rakovinu prsu.

„Ukazují nám její rentgenové snímky, které drží v obálce, kterou přivezli z Damašku. Říká, že táboroví lékaři ji berou vážně, ale obává se, že jsou příliš pomalí, než aby jí mohli pomoci. Její manžel Joram říká, že se chce jen starat o svou ženu. A chce, aby jeho děti šli do školy,“ přibližuje AI jeden z příběhů.

Sayidovi je sotva dvacet. Musel prý opustit ženu a osmiměsíční dítě. V táboře žije asi tři měsíce. Sayid je chce přivézt do Evropy a chce se postarat také o své rodiče. Říká, že má peníze, ale potřebuje doklady, aby mohl opustit ostrov, velké šance si ale nedělá. Chce být učitelem. „Chci jít do školy a začít znovu,“ vysvětluje.

„V Morii (na ostrově Lesbos) se setkáváme s mladým Afgháncem jménem Jaahem, který žertuje o tom, jak tady stárne a že nyní má šedé vlasy. Zůstaň tu týden a začneš bláznit, řekl nám. Jaah je součástí afghánské komunity v Morii - táboře, kde žije až 7000 lidí, což je skoro trojnásobek původní kapacity,“ vysvětlují aktivisté.

Také poukazují na to, že v médiích se o uprchlících píše často. Jenže některé věci se podle nich nezdůrazňují. Jednou z nich je třeba fakt, že rodiče dostanou pro své děti mléko a plenky jen první měsíc. Pak už nedostanou nic. A že jídla je obecně málo a že není příliš dobré na to, aby zasytilo.

„Nebo že někteří jsou příliš vyděšení, než aby v noci chodili do koupelny, protože neví, kdo tam bude. Slyšeli jsme příběhy o čekání na návštěvu lékaře od 4 hodin ráno, jen abyste o několik hodin později dostali jen několik tablet, které vám moc nepomáhají. Stovky dětí jsou nuceny strávit část svého dětství v bahně místo ve škole. Deprese a úzkost se rozšiřují v táborech jako požár,“ tvrdí aktivisté.