reklama

„Snažil jsem se dostat do Evropy počátkem tohoto roku. Byli jsme na lodi 26 hodin, uprostřed Středozemního moře nás fotila italská helikoptéra. Potom se objevila libyjská pobřežní stráž a vzala nás zpět do Libye. Přivedli nás do pekla. Od té doby jsem v detenčním centru v Tripolisu,“ píše v textu, který zveřejnil britský The Guardian, eritrejský uprchlík Thomas Issak.

„K dnešnímu dni jsou tu infikovaní lidé už tři týdny bez léků na tuberkulózu a myslíme si, že teď ji mají už všichni muži a chlapci. Lékaři se tu přestali ukazovat, zastavili léčbu a všichni žijeme pohromadě. Dokonce ani stráže se k nám nepřibližují a říkají všem, aby k nim nechodili blíž. Místo, kde žijeme, je jako jeskyně. Nejsou tam žádná okna. Není tu žádný čerstvý vzduch. Sdílíme postele, hrníčky, téměř všechno. Abychom zabili čas, ráno se modlíme. Sedíme. Spíme. Celý den je tma,“ popisuje život v libyjském táboře uprchlík.

Vypráví také, že před dvěma týdny se jeden somálský muž zabil tak, že vzal benzín z generátoru a zapálil se. „Jmenoval se Abdulaziz a měl 28 let. Čekal devět měsíců na evakuaci. Byl to dobrý muž: když přišli úředníci z Úřadu OSN pro uprchlíky (UNHCR), zeptal se jich, proč je tak dlouho ve vězení. Když naposledy přišli, řekl, že ho UNHCR odmítl. Tak vzal benzín. Ztratil naději na podporu poté, co tak dlouho čekal na přesun do bezpečné země. Sedm dalších tenhle rok zemřelo kvůli místním podmínkám. Nikdo za nás nepřevzal odpovědnost. Naše jediná potřeba je opustit Libyi, protože Libye nemá vládu. Jsem Eritrejec, takže se nemůžu vrátit domů. Jiní lidé možná mají na výběr, ale Eritrejci, Somálci, Súdánci ne,“ tvrdí Issak.

A země EU podle něj mezitím hrají hry – zmiňuje především Itálii. „Eritrea byla dlouhou dobu kolonizována Itálií. Pro Eritrejce stále neexistuje žádná svoboda a Itálie se na tom přímo nebo nepřímo podílela. Moje země je diktaturou. Zdá se, že země EU nechtějí, aby se africký lid rozvíjel, byl chytrý, vzdělaný a podobně. Proto to dělají. Zabíjí náš čas a zabíjí naše mozky. Je to jako studená válka. Naše podmínky se ale stále zhoršují. Nemáme dostatek jídla a lidé pijí vodu ze záchodů,“ tvrdí uprchlík.

Problémy těch, kteří v táboře žijí, jsou podle něj často maskovány. „Když v návštěvní dny přicházejí lidé, stráže nám dávají dobré jídlo, dobré podmínky, hygienu. Ale uprchlíci nepřijdou do kontaktu s návštěvníky, nemáme šanci s nimi mluvit o našich problémech. Někdy je vidíme jen malou dírou ve dveřích. Když nás tento rok navštívil vysoký komisař OSN pro uprchlíky Filippo Grandi, dostal jsem se přes stráže silou, našel jsem ho a vyprávěl jsem mu o všech problémech ve vězeňském středisku. Zeptal jsem se, proč přestaly přesuny. Řekl mi: "Znám všechny problémy." Mluvili jsme tváří v tvář. Poté, co odešel, mě strážci zbili a vyhrožovali mi, abych to už znovu nedělal. Od té chvíle mi už nebylo dovoleno mluvit ani s organizacemi. Proto jsem teď nucen psát pod pseudonymem,“ říká muž, který se podepsal jako Thomas Issak.

„Když nám UNHCR a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) dávají věci jako hygienické výrobky nebo přikrývky, pořídí si několik fotek. Potom, když odjedou, si to stráže vezmou a prodávají. IOM a UNHCR tuto hru znají, ale nic neudělají. Předstírají, že nic nevidí. Někdy nás stráže přímo před nimi zbijí a oni to nezastaví. Musíme žádat naše rodiny, aby nám posílaly peníze na potraviny a hygienické výrobky. Dostávají se k nám přes černý trh a stráže berou 40%. Jinak bychom zemřeli. Nedávno jsme se pokoušeli rozbít dveře a utéct, ale nedokázali jsme to. Narazili jsme na strážné se zbraněmi a řetězy,“ zoufá si Eritrejec.

„Během celé doby Libyjci, kteří se o nás mají starat, myslí jen na to, jak získat od UNHCR více peněz. Vytvářejí filmy, lžou, předstírají, že to tu řídí, pomáhají uprchlíkům. Když vědí, že přijdou bílí lidé, uklidí, schovají lidi, kteří jsou ve špatném stavu a ty, které zbili. Kdyby to nezničilo tolik životů, tak byste se mohli smát tomu, jak vše předstírají. Mohli by být hollywoodští herci,“ dodává Isaak.

Loading...

2 komentáře (Poslední 18.11. 09:17) Napište svůj názor

reklama