reklama

Podle mluvčího Evropské parlamentu se vrátí asi zhruba polovina úřadujících europoslanců. Týká se to především těch na vůdčích pozicích. Mezi navrátilce proto Politico jmenuje Španěla Antonia López-Istúrize Whitea, generálního tajemníka Evropské lidové strany (EPP); Němku Franzisku Kellerovou, představitelku Strany zelených,; Němce David Mcallister, předsedu Výboru pro zahraniční věci nebo právě Jan Zahradila, hlavní tvář politického hnutí Evropští konzervativci a reformisté (ECR).

Zahradil je jedním z kandidátů na post předsedy Evropské komise. Další navracející se prominentní europoslanci jsou už nyní horkými kandidáty na post předsedy Evropského parlamentu. Jedná se např. o italského politika a současného předsedu Evropského parlamentu Antonia Tajaniho, bývalého premiéra Belgie Guye Verhofstadta či Mairead McGuinnessovou, místopředsedkyně Evropského parlamentu

Pro tyto zkušené politiky ten pravý boj není o získání křesla v Evropském parlamentu, ale o získání vlivných pozic v politických blocích, které se zformují po volbách a které budou nepochybně následovat již ty ustálené politické linie. Nizozemská euroslankyně Sophie in 't Veldová a švédsky europoslanec Fredrick Federley už oznámili, že budou usilovat o vedení Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Jejich hlavní protivnicí může být francouzská kandidátka Nathalie Loiseauová, která se netají touhou utvořit novou centrickou stranu, který by nahradila ALDE.

Aby uspěli ve volbách, strany dávají do čel kandidátek osoby s nejznámějším jménem. Nicméně, tito vítězové nemusí být vůbec těmi, co nakonec budou lídry v samotném Evropském parlamentu – ať už proto, že neznají a neorientují se příliš v složitém legislativním prostředí EU a nemají vybudovanou síť kontaktů, díky které by byli schopni prosadit své návrhy a která by jim zajistila vítězství v tvrdých sporech o vůdcovství v politických partajích Evropského parlamentu.

Jsou to tak vlivné dvojky na listech kandidátů národních stran, kteří budou těmi pravými vůdci politických stran v Evropském parlamentu. Např. španělský europoslanec Esteban González Pons, který by se mohl stát vůdcem EPP, je číslo 2. na národní kandidátce. Německý europoslanec Udo Bullmann, předseda Skupiny progresivní aliance socialistů a demokratů (PES), je též na druhém místě národní kandidátky, stejně jako polský europoslanec Ryszard Legutko, který je spolulídr politické strany Evropští konzervativci a reformisté (ECR).

Zkušení europoslanci jsou též podstatní pro nové politické členy Evropského parlamentu, aby jim pomohli zajistit podíl na moci, který jim přisoudili voliči. Očekává se, že nejvíce v Evropském parlamentu posílí italská Liga severu. Průvodci v spletitém prostředí klíčové instituce EU jim budou dva zkušení europoslanci Ligy - Mara Bizzottová, která má vyhrát své třetí funkční období, a Marco Zanni, který má vyhrát své druhé funkční období. Oba europoslanci jsou členy Evropy národů a svobody (ENF), dříve vedenou francouzskou političkou Marine Le Penovou.

Právě nárůst euroskeptických stran jako francouzské Národní Hnutí, italská Liga Severu či německá Alternativa pro Německo a oslabení tradičních centrických stran povede k neobvykle roztříštěnému Evropskému parlamentu, kde se každý hlas bude počítat. To dle Politica může dát poměrně velký vliv malým, proevropským stranám jako jsou Zelení.

Ačkoliv mnohé konzervativní, vůči EU kritické strany bývají lidově řečeno házeny do jednoho pytle, množství různých politických stran v Evropském parlamentu ukazuje, že to je velmi zjednodušující obrázek. Např. oproti nacionalistické a euroskeptické ENF působí ECR, v které působí Zahradil, jako vyloženě centrická strana. To jí samozřejmě dává zcela jiné možnosti při jednání a prosazování svých zájmů. Ačkoliv tzv. populistické strany mohou vyhrát v národních volbách a dostat se ve značném počtu do Evropského parlamentu, neznamená to vůbec, že vyhrají i v Evropském parlamentu.