Když se v roce 2013 Jorge Mario Bergoglio, argentinský kardinál, objevil na balkoně baziliky svatého Petra jako nově zvolený papež, zaujala jeho první slova celý svět: „Zdá se, že mí bratři kardinálové šli téměř na konec světa, aby ho našli.“ V této skromné větě se skrýval náznak toho, co mělo přijít – František nepřicházel jako zástupce tradiční římské hierarchie, ale jako reformátor, který chtěl církev zcela proměnit.
František byl prvním neevropským papežem moderní doby a také prvním, kdo přijal jméno svatého Františka z Assisi. Právě jeho odkaz – chudoba, pokora, blízkost k přírodě a solidarita s utlačovanými – se stal základem celé jeho pontifikátu. Po éře Benedikta XVI., která byla charakterizována obavami z úpadku západní morálky, skandály a vatikánskými intrikami, představoval František svěží vítr, podobně jako Jan XXIII. při zahájení Druhého vatikánského koncilu.
Symbolickým krokem byla jeho volba bydlet v prosté ubytovně namísto tradičního papežského apartmá, jízda modrým Fordem místo limuzíny, stejně jako jeho jednoduché oblečení – bílé roucho a černé boty. Tyto gesta nebyla jen estetickou změnou, ale i praktickým vyjádřením papežova vize „církve chudých pro chudé“. Zasáhl i do fungování Vatikánu – reformoval banku Svatého stolce, zavedl nové mechanismy kontroly financí a jmenoval nezávislého auditora.
Zpočátku František nadchl liberální svět. Časopis Time ho jmenoval osobností roku, sociální sítě ho oslavovaly jako „#BestPopeEver“ a v Římě se objevilo graffiti, na němž byl ztvárněn jako Superman. Když se novinářů zeptali na homosexuální věřící, odpověděl slavnou větou: „Kdo jsem já, abych soudil?“ Zdálo se, že církev konečně otvírá dveře širší společnosti.
Jenže Františkovo papežství nebylo ve skutečnosti liberální v tradičním smyslu. I když prosazoval vstřícnější tón, zásadní doktrinální postoje zůstaly nezměněny – církev nadále odmítala manželství osob stejného pohlaví, postavení žen jako kněží zůstávalo tabu a postoj k potratům se nezměnil. Přesto se František snažil dát větší prostor ženám ve strukturách církve a zavedl proces synody, který měl více naslouchat laikům.
Velkým tématem Františkova pontifikátu byla ekologie. V roce 2015 vydal přelomovou encykliku Laudato Si’, v níž odsoudil dopady neřízeného kapitalismu na planetu a spojil ekologickou krizi s chudobou a sociální nespravedlností. Apeloval na odpovědnost bohatých zemí a jejich povinnost chránit nejzranitelnější. Zúčastnil se klimatických summitů a často mluvil o „volání země a volání chudých“, které je třeba slyšet.
Významnou roli sehrál i v otázce migrace. Jako syn italských přistěhovalců v Argentině vnímal migrační krizi osobně. Hned po zvolení navštívil ostrov Lampedusa, kde odsoudil lhostejnost Evropy k umírajícím uprchlíkům. Při několika příležitostech přivezl na palubě svého letadla muslimské uprchlíky z řeckého tábora Lesbos a při návštěvě bangladéšského tábora se 600 000 Rohingy označil jejich utrpení za přítomnost Boha v dnešním světě.
František se také nebál interakce s jinými vírami. V Iráku se setkal s šíitským duchovním vůdcem ajatolláhem Sistáním, čímž zdůraznil význam mezináboženského dialogu. Encyklika Fratelli Tutti z roku 2020 nebo kniha Let Us Dream napsaná během pandemie vyzývaly ke globální solidaritě a nové formě humanismu, který odmítá egoismus, populismus a nacionalismus.
Právě tyto postoje udělaly z Františka nepřítele krajní pravice, zejména v USA. Kardinál Raymond Burke, blízký spojencům Donalda Trumpa, dokonce zpochybňoval platnost jeho zvolení. Australský kardinál George Pell, jímž František pověřil reformy vatikánských financí, ho později označil za „katastrofu“.
Přesto František dosáhl mnohého. Zvýšil počet kardinálů z Asie, Afriky a Latinské Ameriky, čímž oslabil dominanci Evropy. Navzdory přetrvávajícím problémům se sexuálním zneužíváním duchovními prosadil přísnější pravidla a větší odpovědnost biskupů. Korupce ve Vatikánu nezmizela, ale už nebyla přehlížena. František často říkal, že reformovat Řím je jako čistit sfingu z Egypta zubním kartáčkem – ale i přes pomalý pokrok měl zřetelnou vizi.
Zda František skutečně „přestavěl církev“, jak kdysi vyzýval svatý František z Assisi, zůstává otevřenou otázkou. Jeho pontifikát nebyl dokonalý, ale přinesl naději, změnu tónu i konkrétní kroky k větší otevřenosti a soucitu. Nadcházející konkláve rozhodne, zda jeho odkaz přežije, nebo bude vrácena moc konzervativnímu křídlu. Jedno je však jisté – František zůstane v dějinách jako papež, který se nebál vykročit ze stínu tradice.
Témata: Papež František
