Jak stárla a její manžel Vasilij Emelianovič zemřel, obzory se jí zúžily na byt ve druhém patře, výhled z okna na děti hrající si na houpačkách a návštěvy dcery, která bydlela nedaleko. Když se letos po ruské invazi vrátila do země válka a její dům zasáhly bomby, Marijin svět se zmenšil ještě více - na sklepení na druhém konci města, píše agentura Reuters.

Poslední čtyři měsíce žije dvaadevadesátiletá Marija v podzemí se svou dcerou, zetěm a rodinnou kočkou. Pohled na denní světlo se jí naskytne jen tehdy, když sedí ve dveřích na kraji schodiště, které vede na ulici. Oba jejich domy jsou nyní neobyvatelné, a tak rodina žije v provizoriu ve sklepě bytového domu jednoho známého.

Charkov - druhé největší ukrajinské město - odolal ruskému útoku, jenž v prvních dvou měsících invaze dosáhl až na jeho předměstí. A po období relativního klidu čelí v posledním měsíci téměř každodennímu ostřelování.

Marija má problémy s pohyblivostí a trpí postupnou ztrátou paměti a zmateností, která se po útoku na její dům ještě zhoršila. "Zapomněla, jak vypadá město. Je zmatená a neví, kam jít, co dělat, jak si lehnout, spát, skrýt se," popsala její osmapadesátiletá dcera Natalija. "Špatně slyší, takže musíme věci zapisovat. Bylo to velmi těžké - a stále je, ale našli jsme způsob, jak fungovat," dodala Natalija.

Její dům se nacházel v jedné z nejvíce bombardovaných částí Charkova a Natalija se proto domnívala, že matka bude ve větším bezpečí, když zůstane na svém předměstí. Domluvila se se sousedy, aby její matce nosili jídlo a kontrolovali ji. Jednou v noci však zavolal soused, že se vedle Marijina bytu ozvala exploze, která přerušila přívod elektřiny. Nataliji se podařilo matce dovolat. Ta se v slzách snažila v potemnělém bytě obléknout.

Natalijin manžel Fedor našel taxikáře, který byl ochoten projet obleženým městem a vyzvednout Mariji s pár věcmi, které se jim podařilo sebrat. "Taxikář ji vyzvedl, snesl dolů a velmi rychle projel městem, aby ji dopravil do bezpečí," líčila Natalija, která si nepřála uvést své příjmení. "Nemůže už bez nás žít, protože se to podepsalo na jejím zdraví," poznamenala o matce.

Marija přitom vojenský konflikt už zažila. Za druhé světové války, když byla ještě malá, byla její rodina za okupace Ukrajiny přinucena ubytovat německého důstojníka. Muž, za kterého se později provdala, v tomto konfliktu bojoval.

Marija a její manžel pocházeli ze stejné vesnice v Poltavské oblasti, ale potkali se po válce v Charkově, kde navštěvovali večerní školu, sdíleli lavici a zamilovali se do sebe. Maria poté pracovala jako inženýrka v charkovské státní továrně, která vyráběla letecké součástky. Manželům se narodil syn a dcera, koupili si byt se zahradou a motorku. "Těžké časy nechali za sebou," vzpomíná Natalija.

Dnes tráví Marija čas čtením časopisů s oslíma ušima a přerovnáváním manželových medailí - jedněch z mála věcí, které Fedor při jejím útěku z domova zachránil. Slouží jako talisman: fyzická připomínka toho, jaké místo její rodina zaujímá v historii. Patří mezi ně Řád vlastenecké války za manželovu účast v sovětských operacích proti Němcům a medaile za boj proti Japonsku na sklonku konfliktu.

Ve sklepě spí Marija na matraci položené na dřevěných paletách v provizorní "ložnici" vymezené třemi levnými dekami. Zachumlaná do bundy s tlustým límcem, která ji má chránit před podzemním chladem, žije pro hovory přes aplikaci WhatsApp se svou jednatřicetiletou vnučkou Mášou, která je v New Yorku. V jednom telefonátu se vnučky zeptala, jestli se tam také střílí. "Ne mami, je to tam dobré, je tam teplo a klid. (Máša) nás tam chce všechny přivést," vložila se do hovoru Natalija se smíchem. Načež se Marija rozzářila a políbila displej telefonu.

Pokud jde o budoucnost, rodina nemá odpovědi, jen otázky, vypráví dvaašedesátiletý Fedor. "Kdy tahle válka skončí? A na kom to závisí? Na politicích? Na nás? Na armádě? Protože v naší době je to nepřijatelné, je to barbarství. Aby moje tchyně a další staří lidé, kterým je 95 nebo 97 let, dožili svůj život v takových podmínkách. Čím dříve to skončí, tím lépe," dodal.