Letni olympiáda v roce 2008 ale například stála Čínu 44 miliard dolarů, což z této akce učinilo nejdražší letní olympiádu v historii. Vůbec nejdražší olympiádou v historii byly ZOH v Soči v roce 2014, jejichž celkové náklady se vyšplhaly podle mezinárodní organizace Transparency International (TI) a dalších zdrojů na 51 miliard dolarů (přes bilion korun). Mezinárodní olympijský výbor tehdy uvedl, že dal na vybudování sportovní infrastruktury 2,2 miliardy dolarů, stejně jako na předchozí hry. To, co v rozpočtu nabobtnalo, byly náklady na výstavbu nesportovní infrastruktury a podle organizace Transparency International (TI) výdaje vyskočily i vinou korupce a další trestné činnosti.

Financování olympijských her zastřešuje Mezinárodní olympijský výboru (IOC) . Jeho největší příjmovou položkou, která přispívá k pokrytí nákladů na pořádní olympijských her, jsou příjmy z prodeje vysílacích práv. Z celkových olympijských příjmů tvoří nyní tato položka 73 procent. Druhým nejlukrativnějším tokem, jímž proudí do olympismu prostředky, jsou marketingová práva, která tvoří 18 procent peněz. V tzv. olympijském marketingovém programu (TOP) hrají od roku 1985 hlavní roli globální korporace, kterých je nyní 15 a které si kupují exkluzivní právo být spojovány s proslavenou značkou pěti kruhů. Další firmy pak mají statut lokálních sponzorů nebo oficiálních dodavatelů. Příjmy z prodeje vstupenek tvoří asi pět procent rozpočtu.

Zdroje k pokrytí nákladů na olympiádu hledá každé pořadatelské město podle jiného klíče. Zpravidla na pokrytí provozních nákladů postačí příjmy získané z výše uvedených programů (vstupenky, licence, sponzoring, televizní práva) a zčásti tyto příjmy pokryjí i některé investice na výstavbu. Chybějící finance pak obvykle dodává buď soukromý sektor (v rámci domácího sponzoringu) nebo státní sektor ve formě dotací.