reklama

Expanze Osmanské říše se dotkla českých zemí v 15. století. Ovšem s islámem přišly do styku už mnohem dříve! Za nejstarší písemnou zmínku o islámu u nás je považován Život svatého Konstantina z 9. století. V tomto spisu bychom se mohli dočíst o tom, jak Korán respektuje Ježíše Krista i jeho matku Pannu Marii. Dílo obsahuje i některé přeložené pasáže z Koránu.

Informace o islámu pak v 10. století přinesl do Prahy arabsky hovořící kupec židovského původu Ibráhím ibn Jákúb. Historik Dušan Třeštík však tvrdí, že tento muž nebyl kupec, nýbrž diplomat a vyslanec córdobského chalífy al-Hakama II.

Poprvé se Češi přímo střetli s islámskou kulturou během křížových výprav do Svaté země, jejichž cílem bylo osvobození Božího hrobu. Češi v této souvislosti v roce 1147 putovali po boku Vladislava II. do Cařihradu. Tato výprava byla neúspěšná a mnoho Čechů během ní zemřelo. Rovněž neúspěšnou třetí křížovou výpravu absolvovalo několik českých šlechticů, které vedl Děpold II.

V Čechách (podobně jako v dalších částech Evropy) se ve středověku o muslimech hovořilo nejčastěji jako o pohanech. Již v tomto období a následně v raném novověku české země navštívilo několik muslimských učenců, kterým můžeme vděčit za uchování a šíření antických znalostí. Nicméně názory na muslimy byly v Čechách spíše negativní. V celé řadě spisů, které byly v našich zemích dostupné, jsou muslimové označováni jako zlí a špatní lidé. Negativní postoj našich předků k muslimům prohloubil například vpád Tatarů na Moravu roku 1241 – jejich pustošení se dotklo především severní Moravy a Slezska. Dodnes připomínají boje Moravanů s Tatary tzv. „štramberské uši“, tedy sladké pečivo.

Islám kritizoval ve svém díle Výklad desatera Božieho přikázanie Jan Hus. Ovšem v jiném svém díle, ve Spisech kostnických, dává muslimy křesťanům za příklad. Kladně hodnotí například jejich zbožnost nebo projevovanou úctu k Panně Marii.

Když v roce 1453 dobila Osmanská říše Cařihrad, Evropu zachvátil strach z další expanze Osmanů. V roce 1526 zvítězili Osmané v bitvě u Moháče, zabrali Uhry a postupovali směrem na Moravu. V českých zemích zatím sílila nelibost k islámu a muslimům. V té době vznikala celá řada tištěných novinových letáků plná propagandistických zpráv, které nabádaly k boji proti muslimům coby největším nepřátelům. Muslimové byli líčeni jako krutí lidé, pohané a barbaři.

Na Moravě se Osmané objevili roku 1599, a to v souvislosti s tzv. dlouhou tureckou válkou. Další ničivá tažení muslimů na území Moravy se uskutečnily v roce 1663. Více než 12 tisíc Moravanů skončilo v otroctví, mnoho žen bylo znásilněno Tatary.

V boji proti muslimům se vyznamenalo několik Čechů – například husita Jan Jiskra z Brandýsa, Vilém z Rožmberka nebo Albrecht z Valdštejna. Zdeněk Kaplíř ze Sulevic byl velitelem při obraně Vídně roku 1683. Úspěšný byl také císařský polní maršálek Adolf Schwarzenberg, který Turky porazil v bitvě u Rábu. Tato událost se odrazila v jeho erbu, který zobrazuje hlavu Turka, jehož oči klove krkavec. V boji s Turky se vyznamenal dále slavný generál Laudon. V rámci osmé rakousko-turecké války vyhnal Turky v roce 1789 z Bělehradu. Další významnou osobností těchto bojů byl vojevůdce Jan Radecký z Radče.

O islámské kultuře přinášejí cenné informace české středověké a raně novověké cestopisy. O utiskování křesťanů se ve svém díle z roku 1500 zmiňuje Martin Kabátník. Tento obchodník také píše o některých muslimských zvycích – například o dobré hygieně či zákazu konzumace alkoholu. Obecně však na muslimy pohlíží jako na zlé pohany. V roce 1505 vznikl cestopis Putování ke svatému hrobu, jehož autorem je Jan Hasištejnský. Ten si rovněž povšiml zvyků muslimů, popisuje také společné a odlišné znaky islámu a křesťanství či muslimskou státní správu, kdy zmiňuje postavu sultána jako dobrého a spravedlivého vladaře. Na kritiku islámu bychom narazili ve spisu Antialkorán Václava Budovce z Budova z roku 1577. Život, víru a zvyky muslimů rovněž kritizuje Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Václav Vratislav z Mitrovic byl několik let v tureckém zajetí, což později písemně zaznamenal. V jeho díle se můžeme dočíst o hrůzách v tureckém vězení, ale také o muslimských zvycích. Kladně například hodnotí tamní lázně a to, jak Turci dbají o čistotu. Také chválí to, že mohou vedle muslimů v poklidu a svobodně žít křesťané.