Situace v Turecku se rapidně zhoršuje. Vývoj ohrožuje Evropu i Čechy

Napětí v Turecku dosáhlo bodu varu. Zatčení oblíbeného opozičního lídra a starosty Istanbulu Ekrema Imamoglua vyvolalo vlnu protestů, která se během několika hodin rozšířila po celé zemi. Podle informací stanice CBS bylo při zásazích bezpečnostních složek zadrženo více než 1100 osob – mezi nimi i deset novinářů, kteří pouze plnili svou profesní povinnost a informovali veřejnost o dění v ulicích.

„Za nezákonné aktivity bylo zadrženo 1133 osob,“ uvedl v oficiálním prohlášení turecký ministr vnitra Ali Yerlikaya. Turecká novinářská asociace MSLA potvrdila, že deset zadržených novinářů bylo zatčeno výhradně za to, že pokrývali protesty. „To, co se dnes děje s tiskem, je zkouškou svobody slova. Nikdo z nás nesmí mlčet,“ prohlásila manželka zatčeného starosty.

Turecké úřady během víkendu formálně zakázaly veškeré veřejné shromáždění, a k potlačení protestů nasadily těžkooděnce, vodní děla i slzný plyn. Mnohé zásahy proti pokojným demonstrantům – často mladým lidem – vyvolaly ostrou kritiku jak doma, tak ze zahraničí.

Imamoglu se prostřednictvím sociálních sítí ozval těsně před svým zadržením. Ve svém vzkazu označil své zatčení za „mimosoudní trest“ a vyzval občany, aby se „připojili k boji za práva, která jim náleží“. Jeho slova rychle zarezonovala a tisíce lidí vyšly do ulic nejen v Istanbulu, ale i v dalších velkých městech, jak informovala například britská stanice BBC.

Podle oficiálního stanoviska tureckých úřadů je důvodem zatčení starosty vyšetřování údajných korupčních praktik. Kromě toho je obviňován z napomáhání terorismu, přičemž úřady poukazují na jeho údajné kontakty s prokurdskými skupinami během loňských komunálních voleb.

Imamoglu, který je dlouhodobě považován za hlavního vyzyvatele prezidenta Erdogana, nyní čelí nejen právnímu, ale i politickému boji, který může zásadně ovlivnit budoucnost turecké demokracie. „Nikdy se neskloním,“ dodal istanbulský starosta.

Turecká demokracie je v úpadku

Že je turecká demokracie ve špatném stavu popsal v komentáři pro server Turkish Minute Yasemin Aydin, sociální antropolog a psycholog působící v Německu. „V posledních letech došlo v Turecku k dramatickému posunu od fungující demokracie k režimu sužovanému autokratickými tendencemi, což následně vedlo k výraznému společenskému úpadku. Eroze demokratických hodnot spolu se zhoršováním stavu lidských práv a právního státu způsobily, že se země ocitla na pokraji nezvratného úpadku,“ shrnul.

„Kořeny tohoto úpadku lze vysledovat prostřednictvím různých ukazatelů, od indexů korupce a svobody tisku až po alarmující statistiky odlivu mozků a prohlubující se deziluzi, která se odráží v indexu štěstí národa,“ zdůraznil Aydin. „Důsledky pokusu o státní převrat z 15. července 2016 navíc urychlily systematickou likvidaci občanských svobod, zejména neúprosné potlačování náboženského hnutí Gülen,“ doplnil.

Podle tvrzení stanic Al-Džazíry a BBC znamenal večer 15. července 2016 zásadní zlom v dějinách moderního Turecka. Právě tehdy se skupina příslušníků turecké armády, vystupující pod názvem „Rada pro mír v zemi“, pokusila o vojenský převrat s cílem svrhnout prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Pokusili se ovládnout strategické body včetně metropole Ankary, Istanbulu a města Marmaris, kde se prezident tou dobou nacházel.

Podle BBC pučisté tvrdili, že jednají v zájmu ochrany sekulárního charakteru státu, znepokojeni rostoucím autoritářstvím, porušováním lidských práv a mezinárodní izolací Turecka. Převrat však selhal – jak informovala Al-Džazíra, rozhodující roli sehrály nejen loajální složky armády a policie, ale i tisíce civilistů, kteří vyšli do ulic na Erdoganovu výzvu.

Turecká vláda z neúspěšného pokusu o státní převrat obvinila islámské hnutí duchovního Fethullaha Gülena, žijícího v exilu ve Spojených státech. Gülen jakoukoli účast popřel a žádná ze západních zemí jeho hnutí neklasifikovala jako teroristickou organizaci, jak to učinily turecké úřady.

Důsledky byly tragické – podle dostupných informací si převrat vyžádal více než 300 obětí na životech a přes 2100 zraněných. Došlo k bombardování parlamentu a dalších vládních institucí. Následná vlna represí neměla v Turecku obdoby: více než 40 000 lidí bylo zatčeno, stovky tisíc dalších přišly o práci kvůli podezření z napojení na Gülenovo hnutí. Obzvláště tvrdě byl zasažen vzdělávací sektor – desetitisíce učitelů a akademiků byly zbaveny svých licencí, tisíce škol uzavřeny.

Zatímco všechny hlavní turecké politické strany pokus o převrat jednoznačně odsoudily, reakce ze zahraničí byly zdrženlivější. EU, NATO, Spojené státy i OSN sice vyjádřily podporu demokraticky zvolené vládě, zároveň ale vyjádřily vážné obavy z rozsahu a tvrdosti vládních čistek.

Eroze v Turecku je pro Evropu problém

Krize demokratických institucí v Turecku není pouze vnitrostátní záležitostí – její dopady mohou být citelné i za hranicemi. Turecko představuje klíčového spojence evropských zemí v rámci Severoatlantické aliance. Výrazný odpor ze strany Ankary bylo možné sledovat zejména během let 2022-2023, kdy opakovaně vetovala vstup Švédska do NATO.

Neméně zásadní je i role Turecka v oblasti migrace, jak ji popsal například think tank Hungarian Conservative. Slábnoucí demokratické mechanismy v zemi mohou vést k tomu, že migrace bude využívána jako politický nástroj. Turecko by mohlo záměrně porušovat dohodnuté závazky s Evropskou unií či dokonce hrozit jejich vypovězením s cílem získat politické ústupky.

Geopolitický význam Turecka je nezpochybnitelný – země leží na strategické křižovatce Evropy, Blízkého východu, Kavkazu a Ruska, což z ní činí jednoho z nejvlivnějších aktérů v regionu. Turecko dlouhodobě čelí napjatým vztahům s Řeckem, zejména v oblasti Egejského moře, kde se střetávají zájmy obou zemí v otázkách námořních hranic, ložisek zemního plynu a vojenské přítomnosti na ostrovech. O tomto problému informovala například Al-Džazíra.

Ankara navíc hraje aktivní roli ve válečném konfliktu v Sýrii, kde usiluje o posílení svého vlivu a zároveň potlačení kurdských milic, které považuje za bezpečnostní hrozbu. Její vojenské zásahy v zahraničí se tak staly běžnou součástí turecké zahraniční politiky a v mnoha případech jsou v rozporu se zájmy NATO a Spojených států.

Výrazným bodem napětí v rámci NATO byla i spolupráce Turecka s Ruskem, zejména v oblasti zbrojních dodávek. Nákup ruských protiraketových systémů S-400 nejenže vyvolal ostrou kritiku ze strany Spojených států, ale také otřásl důvěrou mezi aliančními partnery. režimy.

Dopady může pocítit i Česko

Většina problémů, které charakterizují vztahy mezi Tureckem a Evropskou unií, může v konečném důsledku zasáhnout i Českou republiku. Turecko je druhou největší armádou v rámci Severoatlantické aliance, a proto hraje klíčovou roli v udržování obranné bezpečnostní architektury, jejíž součástí je i Česká republika. Jeho spolupráce se západními spojenci je nezbytná pro další fungování NATO jako jednotného a efektivního celku. Jakékoli odklonění Ankary od demokratických principů nebo sbližování s autoritářskými režimy – například Ruskem či Íránem – oslabuje soudržnost aliance a zvyšuje riziko nestability v regionu.

Pokud Turecko nebude schopné zachovat alespoň minimální úroveň demokratických institucí a současný režim prezidenta Erdogana bude dále posilovat autoritářské tendence, hrozí další prohloubení migrační krize z Blízkého východu. Turecko již dnes plní roli „nárazníkové zóny“, která na základě dohody s Evropskou unií zadržuje miliony uprchlíků, především ze Sýrie. Kdyby došlo k porušení nebo vypovězení těchto závazků, mohla by se migrační vlna znovu rozproudit směrem do Evropy.

Ačkoli Česká republika přijímá jen minimum migrantů z těchto oblastí, je otázka migrace silně politizovaným tématem a opakovaně figuruje v domácích volebních kampaních. Každé narušení migračního režimu přispívá k polarizaci společnosti a posiluje extremistické narativy. Česká republika tak může čelit negativním dopadům, přestože se fyzicky nenachází na hranici Schengenského prostoru.

Kromě bezpečnostního a migračního rozměru je třeba zmínit i dopady ekonomické. Politická nestabilita Turecka by mohla ohrozit obchodní vztahy, investiční prostředí i širší ekonomické vazby mezi EU a jejími partnery. To se může nepřímo dotknout i České republiky, zejména v oblasti průmyslového exportu, energetické spolupráce nebo investic.

Stabilní a předvídatelné Turecko, respektující alespoň základní principy právního státu, tak není jen otázkou regionální politiky – ale i podmínkou pro zachování evropské bezpečnosti, hospodářské spolupráce a vnitropolitického klidu v zemích, jako je právě Česká republika.

Témata:  Turecko