reklama
Museli čeští vojáci zemřít? Nové prohlášení šokovalo Čechy! - anotační obrázek
Museli čeští vojáci zemřít? Nové prohlášení šokovalo Čechy!

Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu (ČSZ) a zdravotnických ročenek publikovaných Ústavem zdravotnických informací a statistiky. 

"Obecně lze říci, že se dostupnost zdravotní péče zvyšovala. Československo se muselo po vzniku státu vyrovnat se specifickými výzvami, které vyplývaly z toho, že se součástí nového soustátí stalo Slovensko s podstatně méně rozvinutou sítí nemocnic a Podkarpatská Ukrajina, která na tom byla ještě daleko hůře. Částečně ČSR řešila situaci tím, že tam odcházeli čeští a slovenští lékaři," řekl ČTK vedoucí Ústavu dějin lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlova Karel Černý.

Rozdílná úroveň zdravotnictví a obecně povědomí o hygieně, prevenci a dostupnosti péče ovlivňovala i střední délku dožití. Zatímco v letech 1929 až 1932 se muži v českých zemích dožívali 51,9 roku a ženy 55,2 roku, na Slovensku to bylo 48,9 a 50,9 roku. Téměř dva roky u mužů a přes tři roky u žen byl rozdíl také v letech 1949 až 1951. I v současné době rozdíl přetrvává, v roce 2015 umírali Češi průměrně v 79,47 letech a Slováci v 77,21 letech.

V roce 1918 podlehlo  tuberkulóze přes 34.000 lidí, chřipce téměř 27.000 a zápalům plic přes 26.000 lidí. Epidemii španělské chřipky podlehlo v letech 1918 až 1920 asi 44.000 až 75.000 lidí na území českých zemí. Největší současný zabiják, choroby srdce, byl mezi smrtelnými nemocemi na čtvrtém místě, rakovina až na sedmém.

Proti tuberkulóze (TBC), dříve nazývané souchotiny, se v Česku plošně očkovalo od roku 1953. Ještě v roce 1958 bylo zaznamenáno přes 29.000 případů, v roce 1979 jich bylo kolem 400, o deset let později 1560 a loni necelých 500, přestože očkování bylo před několika lety zrušeno. V současné době nemocí trpí asi z třetiny celkového počtu cizinci.

V současné době je v Česku asi 189 nemocnic. Na 1000 obyvatel připadá přibližně 5,4 lůžka. S podobným počtem se počítalo už v roce 1937, nebyl ale tehdy považován za dostatečný. "V kraji zemědělském je nárok na počet lůžek nemocničních vyšší než v kraji průmyslovém a živých velkoměstech s častými úrazy," píše se v tehdejší zdravotnické ročence.

V pozdějších letech počty nemocnic a lůžek rostly, nejvyšší byly po znárodnění zdravotnictví v 50. letech. V roce 1937 připadalo na 1000 obyvatel 8,2 nemocničního lůžka, v roce 1948 to bylo už 14,9 a o deset let později 19,8. Od té doby jejich počet opět klesal, v roce 1990 to bylo podle statistik ČSÚ osm lůžek, v roce 1999 asi 6,5 a v roce 2010 kles počet pod šest.

Oproti tomu počet lékařů za posledních 100 let jen rostl. V roce 1900 jich bylo asi 3500, v roce 1937 téměř 12.000. Na jednoho lékaře tehdy připadlo 1219 obyvatel, v roce 1958 to bylo už jen 616, v roce 1993 to bylo 333 a před třemi lety 254.

Už od roku 1888 bylo v tehdejším Rakousku-Uhersku zdravotní pojištění. Povinné bylo pro zaměstnance průmyslu, živností a obchodu, platilo pro pojištěného i jeho rodinu. Tento systém přijalo i vznikající Československo. Pojištěna byla zhruba polovina veškerého obyvatelstva.

Pojistné platili napůl zaměstnanec a zaměstnavatel, tvořilo asi šest procent průměrné mzdy. U státních zaměstnanců, četníků a učitelů to bylo kolem dvou procent. Pojišťoven bylo hodně, pro jednotlivé profese i kraje.

Problémy s hospodárností vynakládaných prostředků řešily tehdejší pojišťovny stejně jako dnes. Raději platily nemocnému návštěvu lékaře než pobyt v nemocnici. "Vzhledem k tomu, že nemocniční léčení vyžaduje zvýšených nákladů, má nemocenská pojišťovna poskytovati toto léčení jen v případech skutečně potřebných a vhodných," píše se ve zdravotnické ročence z roku 1937. 

0 komentářů Napište svůj názor

reklama