reklama

Z historických faktů dnes víme, že dohoda vznikla "naoko" a skutečným cílem bylo podřídit armády členských států sovětskému velení a koordinovat politiku. Jen pár dní před sjezdem politických leaderů Východního bloku ve Varšavě, vstoupilo oficiálně západní Německo do NATO. Tento okamžik okomentoval tehdejší norský ministr zahraničí jako za „rozhodující zlomový bod v dějinách našeho kontinentu“. Málo se už mluví o tom, že v roce 1953 chtěli sami Sověti vstoupit do Severoatlantické aliance za účelem zachování evropského míru, členské země se ale bály, že Sovětský svaz chce alianci oslabit, a tak návrh zamítly.

Přijetím NSR se však mohla vážně rozhodit rovnováha sil v Evropě a hranice NATO se poprvé posunuly až na práh sovětské vlivové sféry, a to na pomezí Československa a NDR. SSSR potřeboval rychle vytvořit protipól. Východiskem se mohl stát podnět českoslovesnkého předsedy Viliama Širokého, který už před časem v Moskvě navrhoval vytvoření bezpečnostního paktu Československa, Polska a východního Německa. Varšavská smlouva měla být de facto jen jeho rozšířenou verzí.

Sám Široký ve svém projevu před poslanci Národního shromáždění řekl, že pařížské dohody otevírají cestu k legální obnově německého militarismu v západní Evropě a smlouva přivezená z Varšavy měla československou bezpečnost posílit. Počítalo se s tím, že údajně hrozící útok by nemusela odrazit jen vlastní lidová armáda, ale na pomoc by přispěchaly i partnerské země: Albánie, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska, Rumunska a především Sovětského svazu. Národní shromáždění tuto formu obrany schválilo hlasy všech zákonodárců. Tehdy ještě netušili, že by se pakt mohl obrátit přímo proti nim.

Varšavský spolek, po celou dobu existence pod silným vlivem SSSR, dnes chápeme jako jeden z hlavních symbolů Studené války. Historici zdůrazňují, že ve své podstatě se jednalo o útočnou alianci. Dochovalé plány svědčí o úmyslu rychle zlikvidovat NATO a obsazení Evropy v případě, že by západní blok zaútočil jako první.

Plány se tak soustředily na masivní ofenzivní operaci i s použitím jaderných zbraní. Představuje to rozdíl mezi tím, jak si případný konflikt představovala Severoatlantická aliance se soustředěním na obranu vlastního teritoria.

Jednání o smlouvě, která podle místa podpisu získala název Varšavská, proběhlo za pouhých pětadvacet minut a nepadla při něm jediná závažnější připomínka. Svědčí to zejména o poměrech mezi Moskvou a jejími satelity - vztah to byl velmi nevyvážený.

Navzdory tomu, čím měla dohoda oficálně být, získal Kreml silný diplomatický nástroj. Chytrý kalkul Nikity Chruščova udělal ze smlouvy nafouknutou bublinu a již v červenci téhož roku nabídl na jednáních v Ženevě obětování východního paktu výměnou za NATO, které silně ohrožovalo jeho vojenskou převahu na starém kontinentě. Západ ovšem sovětské úsilí o konec NATO odmítl.

Rozložení sil Varšavská smlouva nezměnila, ale za to znovu potvrdila vedoucí postavení Sovětského svazu a závislost jeho satelitů. Za dobu trvání smlouvy však došlo k jediné společné vojenské operaci. Pod krycím názvem "Dunaj" obsadili z noci na 21. srpna 1968 vojska "zpřátelených" zemí vlastní členský stát - Československo.