reklama

Po pádu komunistického režimu v prosinci 1989 se Štrougal, který nepatřil k nejtvrdšímu jádru komunistů, stáhl z politiky a odešel do důchodu. Členem KSČM se nestal.

V posledních letech čelil Štrougal trestnímu stíhání za podíl na zabití a zranění lidí na československých hranicích v době komunistické totality. Stíhání bylo zastaveno, protože podle znaleckých posudků nebyl schopen chápat smysl trestního řízení. Na Ústavní soud se loni se stížností proti zastavení obrátila skupina zraněných a pozůstalých po zabitých při pokusu o přechod železné opony.

Štrougal byl rodák z Veslí nad Lužnicí. Do stranického aparátu se zapojil po absolvování studia práv v roce 1948. Na přelomu 50. a 60. let měl ve vládě na starosti zemědělství, poté byl do roku 1965 ministrem vnitra a v roce 1968 místopředsedou vlády. Nesouhlasil se srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy a odmítl také pozici v chystané kolaborantské dělnicko-rolnické vládě. Brzy ale přešel na stranu normalizace. V lednu 1970 se stal na dlouhá léta předsedou federální vlády. Bývá považován za pragmatického a vzdělaného politika. Rád se také ukazoval na sportovních akcích, sport podporoval a byl znám jako skalní fanda Sparty.

Koncem 80. let stál Štrougal na straně reforem, jeho křídlo ale vnitrostranický boj prohrálo. Generálním tajemníkem ÚV KSČ se v prosinci 1987 místo nemocného Husáka stal Miloš Jakeš. Štrougal podal demisi v říjnu 1988. Po listopadových událostech roku 1989, během nichž byl odpůrcem tvrdého postupu proti opozici a navrhoval jednání z Občanským fórem, se vzdal poslaneckého mandátu a odešel z veřejného života. Jako osmdesátník vydal několik knih vzpomínek a úvah.

Podle historika Libora Svobody z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) byl Štrougal klasický aparátčík a technokrat, který uměl úspěšně "proplouvat" systémem. I vzhledem k tomu, že se příliš neangažoval v ideologických záležitostech, dokázal se po srpnu 1968 vyhnout čistkám.

Na začátku normalizace se Štrougal stal předsedou federální vlády a byl členem ÚV KSČ. "Byl vnímán jako souputník Husáka, protože oni se vždycky objevovali společně," podotkl historik. Připomněl, že přestože Štrougal patřil mezi nejužší mocenskou špičku, na její samotný vrchol se ale nikdy nedostal.

Po pádu komunismu policie Štrougala podezírala ze spáchání trestného činu za to, že jako ministr vnitra nezabránil použití vysokého napětí v elektrických zátarasech na západní hranici, v důsledku čehož měl být odpovědný za smrt 43 lidí. Obviněn ale nebyl, případ byl v únoru 2006 promlčen a vyšetřování skončilo. Elektrický proud v plotech bránících překročení hranice do Rakouska a Německa byl vypnut v roce 1965, tedy ještě v době, kdy byl Štrougal ministrem vnitra.

"V době, kdy Lubomír Štrougal působil ve vrcholných funkcích, tedy jako ministr vnitra a poté předseda vlády, zemřelo u železné opony celkem 60 lidí. Ač bylo trestní stíhání kvůli jeho zdravotnímu stavu ukončeno, je třeba to mít na paměti. Vrcholní představitelé režimu věděli, co se u železné opony děje, hlášení o tom dostávali na stůl," upozorňuje historik Luděk Navara, který se děním okolo železné opony dlouhodobě zabývá.

Štrougal po listopadu 1989 čelil u soudů nejenom obviněním, která souvisela s ostrahou státní hranice. V prosinci 2001 se k soudu dostala žaloba, podle níž Štrougal jako ministr vnitra v roce 1965 neodeslal prokuratuře určitý spis, a tím překazil potrestání skupiny příslušníků StB obviněných z vražd odpůrců režimu na konci 40. let. V červenci 2002 jej soud ale obžaloby zprostil.