Amerika už není, co bývala. Evropa se musí vzpamatovat a naslouchat východním spojencům

Americký list Wall Street Journal upozornil, že se ze „světového policisty stává zločinec“. Touto ostrou charakteristikou vystihl přístup nového prezidenta USA Donalda Trumpa, který od nástupu do funkce nešetří hrozbami vůči komukoli, kdo se mu odváží postavit. Na jeho seznamu už figurují Grónsko, Kanada, Dánsko, Čína, Rusko, Ukrajina, Panama, Mexiko a mnohé další země.

Spojené státy, kdysi skutečně vnímané jako „světový policista“, se dnes čím dál víc mění ve „zločince“. Dříve, když se Washington rozhodl zasáhnout, obvykle to bylo pod záminkou vyššího principu. Invaze do Afghánistánu následovala po teroristických útocích na Světové obchodní centrum v roce 2001, zatímco válka v Iráku byla ospravedlňována obavami z přítomnosti zbraní hromadného ničení.

Přestože se tato domněnka nikdy nepotvrdila a skutečné důvody invaze zůstávají zahalené nejasnostmi, USA si nadále udržovaly image globálního hegemona, jenž zajišťuje pořádek a stabilitu. Každý jejich zásah byl alespoň formálně obhajován vyšším cílem, snahou o „dobro“ či důvody, které se daly alespoň diplomaticky ospravedlnit.

Dnes však sledujeme úplně jinou Ameriku. V jejím čele stojí prezident, který otevřeně prohlašuje, že chce připojit Kanadu jako 51. stát USA a jejího premiéra degradovat na pouhého „guvernéra“. Na základě nepodložených obvinění o čínském vlivu plánuje převzít kontrolu nad Panamským průplavem. A pod záminkou národní bezpečnosti hrozí Dánsku, že mu jednoduše odebere největší ostrov světa – Grónsko.

Mezitím na druhé straně Atlantiku Evropská unie jen nevěřícně přihlíží – a skutečně, pouze přihlíží a vyčkává, co Trump podnikne dál. Na zavedení 25% cel na hliník a ocel zatím jen formálně „přezkoumává“ možná protiopatření, aniž by podnikla konkrétní kroky. Pasivně sleduje blížící se agresi – ať už ekonomickou, či vojenskou – vůči Dánskému království, ale stále nejedná.

Evropské politické špičky zatím jen opatrně připouštějí nutnost navýšení obranných výdajů, jelikož Spojené státy již brzy nemusí být zárukou evropské bezpečnosti. Všechny tyto úvahy ospravedlňují nástupem Trumpa, avšak zapomínají, že nedostatečné zbrojení evropských spojenců dráždilo každou administrativu v Bílém domě – nejen tu současnou. Ta současná se pouze nebojí jít do otevřené konfrontace.

Není pochyb o tom, že Trump volí krajně nešťastný způsob komunikace svých záměrů. Evropa se však měla probudit už dávno, ne až po jeho – a to dokonce druhém – nástupu do úřadu. Jako by evropské státy zapomněly na léta 2017–2021, kdy Trump poprvé stanul v čele USA a neustále je kritizoval a tlačil ke změnám.

Na rozdíl od těchto pro Evropu mimořádně napjatých let je však nynější situace ještě vážnější. Válka zuří přímo na evropském kontinentu a hrozí, že širší regionální konflikt brzy propukne i na Blízkém východě. Čína a Rusko mezitím vedou se Západem nelítostný boj o vliv v Arktidě. A Evropa? Navzdory všem těmto hrozbám zůstává nepřipravená na skutečnou konfrontaci.

Evropa byla připravená naposledy před 80 lety

Evropská nepřipravenost na jakoukoli formu konfrontace je dnes nepopiratelnou realitou. Ač to může znít nelichotivě, podobná situace nastala už v roce 1940, kdy Francie a další státy nebyly schopné čelit drtivé síle nacistického Německa. Z této historické lekce mohlo vzejít jasné ponaučení: appeasement nefunguje a jedinou skutečnou zárukou míru je silná a dobře připravená obrana.

Kdy však byla Evropa skutečně připravená? Snad v roce 1914, kdy kontinent ovládaly plně vyzbrojené velmoci – Francie, Velká Británie, Německo, Rakousko-Uhersko a Rusko – které jako by jen čekaly na příležitost rozpoutat konflikt a využít své vojenské kapacity. Ironií osudu je, že tehdy byla připravenost synonymem pro napětí a nevyhnutelnou katastrofu.

Evropa tedy prošla érami, kdy buď hořela ve válkách, nebo si byla jistá, že další konflikt bude nesmírně destruktivní. Během studené války si však zvykla na určité pohodlí – její bezpečnost zajišťovaly buď Spojené státy, nebo Sovětský svaz. A právě tato iluze stability umožnila Evropanům žít v relativním klidu, aniž by museli nést plnou odpovědnost za vlastní obranu.

Dnes se po Evropě, historicky nesmírně brutálním regionu, žádá, aby byla samostatná a schopná vlastní obrany. Umírněné elity v čele EU a jednotlivých států to zprvu zaskočilo, nyní však tuto realitu neochotně přijímají – bohužel až ve chvíli, kdy je kontinent sevřen mezi ruskou agresí na Ukrajině a nepředvídatelným vůdcem v Bílém domě.

Doporučení pro Evropu

Ne každá evropská země vnímá bezpečnostní hrozby stejně. Polsko a další státy na východním křídle NATO si velmi dobře uvědomují cenu toho, že mají za souseda Rusko, a podle toho také jednají. Nastal čas, aby si i západoevropské země tuto realitu připustily – pokud si chtějí udržet své východoevropské spojence a zachovat jednotu kontinentu tváří v tvář rostoucím hrozbám.

Východoevropská obranná politika může být skutečně inspirativní – zejména ta polská a finská, které zůstávají nedoceněné, přestože si zaslouží uznání. Polsko se rozhodlo masivně investovat do své armády a vybudovat vojenskou mocnost, což se mu postupně daří – a získává za to respekt dokonce i od samotného Trumpa.

Finové pak představují unikátní případ. S ruskou hrozbou žijí po desetiletí, během druhé světové války jí dokázali čelit vojensky s nečekanou efektivitou. Prakticky každý Fin ví, co znamená mít Rusko za souseda – a podle toho také jednají.

Evropská unie alespoň částečně vykročila směrem k pochopení východoevropské mentality – do čela své diplomacie postavila Kaju Kallasovou, nekompromisní jestřábici z Estonska. Pokud se její diplomatická razance spojí s polskou vojenskou odhodlaností, může vzniknout silné hnutí za změny, které by nakonec mohlo přetvořit Evropu v obranyschopný celek – a zajistit, že už nebude Moskvě pro smích.

Témata:  EU,  komentář