Biden byl příliš opatrný. Až Trump do vyjednávání o příměří v Gaze přinesl účinné ultimátum

Existují jasné důkazy, že na dojednání příměří spolupracovaly obě administrativy – jak končící Bidenova, tak nastupující Trumpova. Brett McGurk, dlouholetý Bidenův vyjednávač pro Blízký východ, potvrdil, že se k němu v závěrečných dnech jednání připojil jeho nástupce z týmu nového prezidenta Steve Witkoff.

V rozhodujících okamžicích před uzavřením příměří si oba muži rozdělili jednání napříč Blízkým východem. Zatímco Witkoff vedl rozhovory s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem, McGurk se podle informací americké stanice CNN zaměřil především na vyjednávání „parametrů dohody“.

Zapojení obou mužů teoreticky lze zhodnotit jako rovnoměrné, Biden ani Trump to tak ovšem nevnímali. „Je to výsledek nejen extrémního tlaku, kterému byl Hamás vystaven, a změněné regionální rovnováhy po příměří v Libanonu a oslabení Íránu – ale také vytrvalé a pečlivé americké diplomacie,“ vylíčil Biden, který určoval podobu americké zahraniční politiky od roku 2021.

Trump si ale stál za tím, že jde o jeho úspěch. „K této EPICKÉ dohodě o příměří mohlo dojít jen díky našemu historickému vítězství v listopadu, které celému světu naznačilo, že moje administrativa bude usilovat o mír a vyjednávat dohody, které zajistí bezpečnost všech Američanů a našich spojenců,“ napsal na své sociální síti Truth Social.

Za vším hledej Trumpa

Dohoda o příměří mezi teroristickým hnutím Hamás a Izraelem přišla ve velmi příhodnou chvíli: Trump se právě připravoval na převzetí moci, zatímco Bidenova administrativa odcházela a pro dobro Demokratické strany potřebovala dosáhnout alespoň jednoho výrazného úspěchu.

Oba muži si tento úspěch připsali na své konto, přestože na první pohled vyplývá, že je výsledkem dlouhodobé práce Bidenovy diplomacie. Nicméně „druhý pohled“ odhaluje jiný klíčový faktor – faktor strachu z Trumpa. Tento faktor nelze přehlédnout při hodnocení toho, jak se podařilo alespoň dočasně ukončit konflikt mezi Hamásem a Izraelem.

Nový americký prezident naléhal na všechny strany konfliktu – včetně Izraele – aby ukončily boje do dne jeho inaugurace. V opačném případě varoval, že na Blízkém východě rozpoutá peklo.

Co přesně měl Trump na mysli svým varováním o „pekle na Blízkém východě“, je těžké odhadnout, jedno je však jisté – nešlo by o pokračování umírněné diplomacie bez důrazného využití všech dostupných nástrojů. Trump totiž usiluje o posílení spojenectví mezi USA, Saúdskou Arábií a Izraelem, přičemž v ideálním scénáři by všechny tři státy vytvořily pevnou alianci (což se v případě Izraele a Saúdské Arábie snad ani nedá předpokládat).

Trump je v případě potřeby připraven nasadit americkou armádu v Pásmu Gazy i v Libanonu. Kongres, ovládaný Republikánskou stranou, mu v tom pravděpodobně nebude klást výrazné překážky, protože za vojenskou akci se kromě všech (nebo suverénní většiny) republikánů postaví i jestřábi z řad Demokratické strany.

Izrael, Hamás, Hizballáh i Írán si po uzavření příměří mohly alespoň na chvíli vydechnout – znamenalo to, že Trumpovo slibované „peklo“ zatím nenastane, a všechny strany tak získaly čas buď na konsolidaci sil, nebo na zahájení kroků k řešení situace.

Klíčovou roli nyní sehraje Írán, který bude muset důkladně zvážit, zda bude i nadále podporovat palestinská teroristická hnutí v jejich „svaté válce“ proti Izraeli. Pokud některé z těchto skupin znovu zahájí agresi vůči židovskému státu, Trump rychle identifikuje viníka a postaví se za Izrael – a to s veškerou dostupnou silou.

Trump opakovaně zdůraznil, že Írán je jeho nepřítelem číslo jedna – předčí ho Rusové, Číňané i Severokorejci. Zatímco Bidenova administrativa loni reagovala na íránské raketové útoky proti Izraeli minimálními kroky, omezila se na zesílení sankcí a verbální odsouzení Teheránu, Trump se nebude zaobírat žádnou opatrností.

Klíčové je zasáhnout, pokud se nepodaří udržet mír, ještě předtím, než Írán získá jadernou zbraň. Jakmile by k tomu došlo, rovnováha sil na Blízkém východě by se dramaticky naklonila ve prospěch teokratického režimu v Teheránu, což je scénář, kterému se Trump rozhodně snaží zabránit – a o to méně by si ho přál Biden.

Až se někdo v budoucnu zeptá Bidena, kdo má zásluhu na příměří v Pásmu Gazy, jeho odpověď: „To má být vtip?“ rozhodně není na místě. Naopak, měl by otevřeně popsat realitu situace a připustit, že strach z Trumpa hrál v tomto procesu významnou roli.

Na konečném dojednání příměří se společně podíleli představitelé Bidenovy i Trumpovy administrativy. Byl to však Trump, kdo do snah o ukončení dlouhotrvajícího konfliktu mezi Izraelem a Hamásem přinesl klíčový prvek – jasné ultimátum a zřetelný příslib tvrdých důsledků v případě jeho nedodržení.

Témata:  Donald Trump,  Gaza,  komentář