Donald Trump si svou politiku buduje na teatrálních prohlášeních a okázalých gestech. To by samo o sobě nemuselo být fatální, kdyby za těmito kroky stála fakta, a ne dezinterpretace nebo naprosté nesmysly. Jenže právě ty často tvoří základ jeho rozhodování – jako když nyní odmítl prodat Ukrajině systémy Patriot, protože podle něj za válku může Kyjev.
Šéf Bílého domu opakovaně útočí na nejvěrnější spojence Spojených států i na státy, které Washington dlouhodobě podporoval. Svými často zavádějícími a nepodloženými argumenty ospravedlnil zrušení americké rozvojové agentury USAID, vyvolal obchodní válku vůči klíčovým partnerům a nyní odmítl Ukrajině prodat systémy protivzdušné obrany Patriot — s absurdním odůvodněním, že si s Ruskem neměla vůbec nic začínat.
Tvrdá diplomacie má své místo – zejména tehdy, když je svět kolem vás nemilosrdný. V takovém kontextu může být neústupnost otázkou přežití celých států. Problém ale nastává, když se taková tvrdost obrací proti spojencům, kteří ji nejenže nezasluhují, ale kteří dlouhodobě stojí na vaší straně. Ukrajina patří k těm nejbližším partnerům Spojených států a rozhodně pro ně nepředstavuje hrozbu či konkurenci, na rozdíl od agresivního a expanzivního Ruska.
Odmítnutí prodeje systémů Patriot Ukrajině působí spíše jako akt bezradnosti než promyšlené strategie. Trump a jeho okolí zřejmě nevědí, jak ještě víc vyjít vstříc Moskvě, a tak sahají k těm nejkrajnějším a nejméně obhajitelným rozhodnutím. Když pak americký prezident obviní Kyjev ze zahájení války, míjí se to nejen s realitou, ale i se zdravým rozumem. Fakta jsou přitom naprosto jasná – hranice překročily ruské jednotky, nikoliv ukrajinské. A důkazů je víc než dost: od fotografií ruských speciálních sil operujících v Kyjevě až po záběry z CCTV na samotné hranici s Ruskem.
Kdyby měl Trump skutečný zájem čelit realitě, už dávno by navštívil Ukrajinu. Jenže dobře ví, že to není zcela bezpečné – a právě proto se tam neodváží. Nejde o strategii, ale o obyčejný strach a politickou zbabělost. Stačilo by překročit ukrajinskou hranici, strávit pár dní ve Lvově a ihned by pochopil, co obnáší ruská agrese. Denní raketové útoky, výbuchy, které nerozlišují mezi víkendem a pracovním dnem, a atmosféra neustálého ohrožení – to není něco, co lze pochopit z pohodlí Bílého domu nebo řečnického pódia.
Kdokoliv, kdo se byť jen jedinkrát ocitl v situaci, kdy nedaleko něj dopadla ruská raketa, už nikdy nezapochybuje o tom, kdo je v tomto konfliktu útočníkem. Když se jen pár kilometrů od vás roztříští dětské hřiště u mateřské školy, nevyhnutelně vás přepadne myšlenka, že byste raději stál na tom místě vy – místo těch dětí, které sotva začaly žít a už čelí hrůze války, která jim nikdy neměla být určena.
Taková zkušenost vás navždy změní – najednou agresora nevnímáte jen jako politického oponenta, ale jako někoho, koho nelze jinak než nenávidět. Vaše reakce je tvrdá, ne proto, že byste chtěli, ale protože nemáte na výběr. Ukrajinci tohle žijí den co den. Jiní si tím prošli jednou – a i to stačilo.
Ale ti, kdo válku nikdy nezažili, bývají nejhlasitější. Bohužel často křičí úplně špatným směrem. Přesně jako Donald Trump. Kdyby měl jako prezident Spojených států skutečný morální kompas, už druhý den po inauguraci by stál na Majdanu a pochopil, co to znamená být terčem invaze.
Témata: Donald Trump, komentář, válka na Ukrajině
Související
15. dubna 2025 15:55
13. dubna 2025 21:57
12. dubna 2025 19:32
12. dubna 2025 13:19
12. dubna 2025 9:36
9. dubna 2025 21:06