Na co se zabývat pravdou. Válku prý chce Evropa, o jejím zničení ale mluví jen Rusové

Ruští moderátoři na státní televizi už se ani neobtěžují s přetvářkou. Otevřeně vyzývají ke zničení Evropy. Nedávno například jeden z hlavních hlasatelů kremelské propagandy, Vladimir Solovjov, bez okolků prohlásil, že Evropa „by měla zmizet“. Nešlo o přeřek. Bylo to vědomé, klidné konstatování – jako by mluvil o nějaké nutnosti.

A nejde zdaleka jen o něj. Na této propagandistické vlně se veze i bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv. Dnes se prezentuje především jako internetový válečník, který se pravidelně naváží do Evropy na sociálních sítích. Přibližně před třemi týdny napsal na síti X výsměšný příspěvek: „Telefonát mezi prezidenty Putinem a Trumpem potvrdil známou myšlenku – v jídelně je jen Rusko a Amerika. Na jídelním lístku: lehké předkrmy – bruselská kapusta, britská ryba s hranolky a pařížský kohout. Hlavním chodem je řízek na kyjevský způsob. Vychutnejte si jídlo!“ Slova, která zní jako sarkasmus, ale skrývají velmi konkrétní imperiální ambice.

Tón této rétoriky je jednoznačně agresivní, jinak ho ani nelze nazvat. Žádný relevantní evropský politik – a to ani po začátku ruské invaze na Ukrajinu – nikdy neprohlásil, že by Moskva, Petrohrad či Volgograd měly být zničeny. Západ, ať je jakkoliv kritický, stále uznává existenci Ruska jako danou geopolitickou realitu.

Rusko však mezitím pokračuje v tom, co je mu historicky vlastní – ve snaze o násilnou expanzi na území, která mu nepatří. I když v minulosti uznalo Ukrajinu v hranicích, v nichž existovala po rozpadu Sovětského svazu, stejně na ni zaútočilo. Stejný scénář aplikovalo i na Gruzii. Dnes se jeho agrese promítá také v oblasti Baltského moře, kde takzvaná „stínová flotila“ cíleně poškozuje klíčovou infrastrukturu, která propojuje Skandinávii s pevninskou Evropou. Hybridní válka nabírá konkrétní obrysy.

Kreml i jeho loajální propagandisté se rádi opírají o známý bonmot, že „hranice Ruska končí tam, kde si to samo přeje“. A opravdu – ruský režim doslova žije z historických momentů, kdy jeho vojska pochodovala Paříží, nebo kdy – byť po dohodě s Američany – vstoupila do Berlína. Ruští propagandisté milují dějiny, protože je lze neustále přepisovat, upravovat a ideologicky využívat.

To, že začátek 20. století znamenal pro Rusko sérii ponižujících porážek, už samozřejmě nikdo nepřipomíná. Imperialistický kolos tehdy porazili Japonci – a právě tento moment nepřímo otevřel cestu k tomu, aby se Japonci proměnili v námořní a vojenskou velmoc, která v letech 1937–1945 rozpoutala v Číně a jihovýchodní Asii hrůznou genocidu. A Spojeným státům dalo obrovskou práci, aby tuto velmoc porazily.

Rusko za ta desetiletí – a často přímo díky svým vojenským zásahům – vzbudilo obrovské národní uvědomění u Finů, Poláků, Ukrajinců. Následoval destruktivní zásah v Afghánistánu a celou imperiální kapitolu završila devastace Čečenska. Tato republika je dnes loajální jen díky tomu, že proudí Ramzanu Kadyrovovi peníze z kapes ruských daňových poplatníků.

O míře historického poblouznění svědčí i fakt, že si Rusko z porážky v Krymské válce (1853–1856) vytvořilo národní mýtus. A to navzdory tomu, že v tomto konfliktu prohrálo, co se dalo. Právě tato porážka je dnes v ruské mytologii předkládána jako hlavní argument pro nárokování Krymu. Porážka se přepisuje v nárok. Selhání se proměňuje ve slávu.

Témata:  komentář,  Rusko,  válka na Ukrajině