Pavel vrátil prezidentskému úřadu autoritu. Na Hradě sedí kompetentní člověk, konečně

Prezident republiky jasně vzkázal politickým stranám, že po podzimních parlamentních volbách nebude jmenovat ministry, kteří odporují jasnému zakotvení České republiky v Severoatlantické alianci a Evropské unii. „Při sestavování vlády budu věnovat velkou pozornost tomu, aby ti lidé, kteří budou potom tuhle zemi v exekutivní rovině zastupovat, drželi i tuto linii. A pokud by to tak nebylo, tak pro mě samotného by to samozřejmě byl problém,“ zdůraznil v podcastu serveru Hospodářských novin s názvem Bruselský diktát.

Pavlův proaktivní přístup je příjemnou změnou oproti tomu, co předváděl bývalý prezident republiky Miloš Zeman. Zatímco Zeman se ve výkonu funkce často opíral o osobní kalkul, ústavní kreativitu a mocenský relativismus, současná hlava státu volí opačný přístup. Důsledně staví na respektu k ústavnímu rámci a současně dává najevo, že tato pravidla nebude interpretovat tak, aby vyhovovala momentálním politickým potřebám.

Pavel přesně vytyčuje hranice, za které po podzimních volbách nebude možné jít. Nejde přitom o abstraktní vymezení – hranice se týkají zásadního geopolitického směřování České republiky. Existuje totiž reálná možnost, že kromě vítězství hnutí ANO pod vedením Andreje Babiše se do Poslanecké sněmovny dostanou také radikální a antisystémové strany jako Trikolora, Motoristé sobě nebo koalice Stačilo! – a skládání vlády s těmito subjekty by s vysokou pravděpodobností znamenalo vážné komplikace pro další ukotvení Česka na Západě, včetně jeho postavení v rámci EU a NATO.

Vytyčením těchto hranic Pavel prokázal, že chápe své ústavní pravomoci a nebojí se je aktivně uplatňovat. Nečiní to extenzivně ani konfrontačně, ale s vědomím, že role prezidenta není pouze ceremoniální. Prezident republiky pravomoci má. Během Zemanova působení v úřadu se povědomí o této skutečnosti začalo vytrácet. Vytvářel se dojem, že hlava státu dělá jen to, co musí, a i to často s politickým zpožděním nebo s viditelnou nechutí.

Pavel oproti tomu obnovuje důvěru v institucionální sílu prezidentského úřadu – ukazuje, že prezident může být garantem základního hodnotového směřování státu, a to i v situaci, kdy exekutiva nebo zákonodárci sklouzávají k oportunismu či otevřenému hazardu se zahraničněpolitickou orientací země.

Je jasné, že mandát prezidenta republiky není tím nejmocnějším, jaký v České republice existuje. Nejvyšší výkonnou moc totiž podle ústavy disponuje vláda v čele s premiérem, zatímco prezident představuje spíše symbol oficiální reprezentace státu. Za Pavlova působení se však může zdát, že je této reality škoda – nikoli proto, že by snad usiloval o přímé zasahování do výkonné moci, ale proto, že jeho působení ukazuje, co všechno může prezident reálně ovlivnit, když bere svou roli vážně.

Je aktivní, důstojný a čitelný. Jeho veřejná vystoupení nejsou nahodilá ani samoúčelná – vždy směřují k jasnému cíli a jsou konzistentní s tím, co deklaroval už v kampani. Dokáže se postavit opozici, s níž po prezidentských volbách patrně neudržuje vřelé vztahy, ale činí tak věcně, bez osobní zášti, a především na základě hodnotového a ústavního rámce, nikoliv politických sympatií či antipatií.

Současně si však udržuje zřetelný odstup i od vládních stran, které ho ve volbě podporovaly – nepropadá loajalitě ani k těm, kteří mu pomohli do úřadu, což je v domácím prostředí neobvyklé a zároveň mimořádně cenné. Obnovuje tak obraz prezidenta jako skutečně nezávislého ústavního činitele, který se neklaní momentálním politickým náladám, ale hájí dlouhodobé zájmy státu.

A právě tímto přístupem může v rozhodujících chvílích sehrát roli stabilizační kotvy, která vnáší do politického prostoru nejen autoritu, ale i srozumitelný kompas, jež určuje, co je v danou chvíli možné, přijatelné a co už nikoliv.

Témata:  Petr Pavel,  komentář