Přestaňme volit menší zlo. Informujme se a volme toho, čí program s námi nejvíce rezonuje

Výraz „volím menší zlo“ se stal v českém volebním prostředí takřka klišé. Tento postoj není jen obecným povzdechem, ale součástí racionálního uvažování velké části elektorátu, zejména těch, kteří nevěří, že by jejich hlas mohl znamenat skutečnou změnu. Tito voliči často netíhnou k žádné z nabízených alternativ, a proto se rozhodují na základě negativního výběru. Nevolí toho, koho považují za nejlepšího, ale spíše se snaží zabránit tomu, aby zvítězil někdo, koho vnímají jako výrazně horšího, ohrožujícího či nebezpečného.

Tento způsob uvažování, tedy volba „menšího zla“, se netýká pouze příznivců vládních stran, jak by se mohlo zdát. Naopak, jde o postoj, který se prolíná napříč politickým spektrem. Využívají ho levicoví i pravicoví voliči, liberálové i konzervativci, stoupenci etablovaných stran i ti, kdo hledají alternativy v nových politických projektech. Univerzálnost tohoto přístupu tak z něj činí jeden z klíčových fenoménů moderní volební psychologie.

Jenže co vlastně znamená „menší zlo“? A co když se ukáže, že ono „menší“ zlo není o tolik menší, jak se v době volby zdálo?

Historie zná příklady, kdy lidé, často ve jménu stability, pořádku nebo „menšího zla“, svěřili moc politickým silám, které se později ukázaly jako ničivé. V Německu byla v roce 1932 legálně zvolena NSDAP, strana, jejíž vůdce Adolf Hitler se zakrátko stal symbolem absolutního zla. Přestože okolnosti jeho nástupu byly komplikované a jeho cesta k moci prošla i manipulací a zastrašováním, formálně šlo o výsledek politických procesů, které měly alespoň částečný demokratický rámec.

Podobně v Československu získala v roce 1946 rozhodující vliv Komunistická strana, která o dva roky později, i díky spolupráci s částí demokratického spektra, převzala moc definitivně a nastolila čtyřicetiletý autoritářský režim. I zde šlo o proces, jenž se zpočátku odehrával uvnitř systému, který měl demokratické rysy, byť oslabené a pod tlakem.

Zmínit tyto příklady neznamená, že dnešní situace je přímo srovnatelná. Je však důležité nezapomínat, že demokracie není jen o samotném aktu volby, ale také o tom, koho si do čela státu vybíráme a jaké důsledky z tohoto výběru plynou. Pokud budeme stále volit „menší zlo“, aniž bychom usilovali o skutečné dobro, může se stát, že zlo přestane být menší, a my si toho všimneme příliš pozdě.

Menší zlo je čistě subjektivní pojem

Jenže zásadní problém nastává už na začátku celé úvahy – co když si nejsme schopni ani jednotně vymezit, co to vlastně ono „zlo“ je? Jak jej rozpoznat? A lze ho vůbec objektivně pojmenovat v rámci demokratického pluralismu, který staví na svobodné soutěži idejí?

V českém prostředí na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. A snad ani existovat nemůže. Demokracie totiž nepracuje s pojmy „dobro“ a „zlo“ v absolutním morálním smyslu – na rozdíl třeba od náboženství či totalitních ideologií. Namísto toho nabízí škálu programů, postojů a hodnot, mezi nimiž si občané vybírají podle toho, jak se s nimi identifikují. To, co jeden volič vnímá jako zhoubnou politiku, může jiný chápat jako rozumný kompromis nebo dokonce jako ideál.

Je možné označit některou z dnešních politických stran v České republice za „zlou“? Ve smyslu morálně či demokraticky nelegitimní? Odpověď je jednoduchá – nemůžeme to s jistotou nikdy vědět. A v drtivé většině případů to tak ani není.

Subjekty jako Spolu, STAN či Piráti reprezentují liberální či středopravé politické směry. Pokud však někdo vnímá například ekonomický liberalismus jako bezohledný vůči slabším nebo vnímá podporu zelené agendy jako útok na svobodu jednotlivce, může tyto subjekty subjektivně považovat za „zlo“. Stejně tak ale jiný volič vnímá jejich působení jako projev odpovědné moderní politiky.

Totéž platí i pro strany jako ANO, SPD nebo Motoristé sobě. Každá z nich má své jasně vymezené hodnotové ukotvení. Hnutí ANO se pohybuje v mantinelech středolevého populismu, který klade důraz na pragmatismus a silné vedení. SPD staví na nacionalismu, odporu vůči migraci a důrazu na tradiční hodnoty. Motoristé sobě zůstávají úzce vyprofilovaným uskupením, které zcela podřídilo svou politiku boji proti ekologickým regulacím, migraci a vlivu EU, což je jejich hlavní a prakticky jediná politická identita.

Pokud někdo považuje populismus za toxický fenomén, pak pro něj bude ANO „zlem“. Pokud jiný volič vnímá jako ohrožení nacionalismus, odpor k migraci nebo vystupování z evropských struktur, může stejnou nálepku aplikovat na SPD či Motoristy. Jenže jde vždy o pohled zevnitř, tedy ze subjektivního rámce hodnot, obav a priorit.

A právě v tom spočívá riziko, ale i síla demokracie, která umožňuje existenci různých pravd a nevnucuje jednotný výklad dobra a zla. Nevede voliče k tomu, aby našli ideál, ale nutí je rozhodovat se v šedé zóně kompromisů. A v ní se pojem „menšího zla“ stává nevyhnutelnou součástí politického rozhodování.

Skutečné zlo v Česku nemáme

Jak už bylo naznačeno, skutečné zlo jsme v evropské historii zažili. A co je zásadní, často se k moci dostávalo cestou, kterou dnes považujeme za demokratickou. Volby, koalice, parlamentní postupy, všechny tyto nástroje byly zneužity k tomu, aby byl vytvořen režim, jenž se brzy změnil v totalitu.

Hitlerova ideologie byla zlem v té nejčistší a nejdestruktivnější podobě. Byla postavena na nenávisti, na vymezování „nepřátel národa“, zejména Židů, Slovanů, politických odpůrců, a na agresivní expanzivní doktríně Lebensraumu, která legitimizovala dobyvačné války a genocidu. Z dnešního pohledu, a s odstupem dějinné zkušenosti, je její zrůdnost zjevná. Jenže ve své době ji tak velká část německé společnosti nevnímala.

Němci na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století čelili devastujícím dopadům Velké hospodářské krize. Zemi zmítala hyperinflace, nezaměstnanost, chaos a hluboké ponížení vyplývající z Versailleské smlouvy, která Německo po první světové válce ekonomicky i politicky paralyzovala. V takto frustrované společnosti získaly publikum ty síly, které nabízely jednoduchá řešení a silné vedení, a právě v tom spočívala atraktivita Hitlerova populismu.

Nelze ale přehlédnout, že zlo v podobě nacistické ideologie se prosazovalo skrze legální mechanismy: parlamentní většinu, prezidentské dekrety, zákonné úpravy. Demokracie tak nebyla poražena vnějším zásahem, ale rozložena zevnitř.

Když si tuto historickou lekci připomeneme, snadno sklouzneme k pokušení hledat podobnosti v současnosti. Je to ale nebezpečné a často i zavádějící. V České republice dnes neexistuje žádná relevantní politická síla, kterou by bylo možné srovnávat s NSDAP, ať už z hlediska ideologie, cílů, nebo metod.

Například strana SPD, která bývá některými kritiky označována za extrémně nacionalistickou, rozhodně nesdílí základní rysy nacismu. Ano, její rétorika bývá vyhrocená, ostře vymezená vůči migraci, Evropské unii a často pracuje s emocionálními narativy. Ale její samotná existence je v rámci pluralitní demokracie zcela legitimní. A v jistém smyslu plní roli varovného hlasu nebo opozice, která má své místo v systému.

Její předseda Tomio Okamura se prezentuje jako hlas „obyčejných lidí“ a často používá silná slova. Ale i kdyby se SPD dostala do vlády, je vysoce nepravděpodobné, že by se politická realita přiblížila nějaké formě autoritářského převratu. Očekávat lze spíše razantní rétorické změny, tlak na změnu zahraničněpolitické orientace či zpochybňování dosavadních konsenzů. To vše je ale v rámci demokratických mantinelů přípustné, pokud to neohrožuje základní ústavní rámec země. Démonizace jakékoli politické síly bez důkazů o nedemokratických záměrech může být stejně nebezpečná jako jejich podceňování.

Informovanost nad zlato

Volba „menšího zla“ se může na první pohled jevit jako rozumný kompromis. Máme pocit, že tím zabráníme něčemu horšímu, že přispějeme ke stabilitě, že jednáme odpovědně. Jenže právě tato strategie, jakkoli lidsky pochopitelná, vede k tomu, že volby ztrácejí svůj původní smysl. Místo aby šlo o aktivní rozhodnutí pro budoucnost, mění se ve výběr nejméně nepříjemné varianty. A v takovém případě se demokracie začne vyprazdňovat.

Čeští voliči by si měli položit zásadní otázku: proč vlastně volíme? Je to proto, abychom zabránili vítězství toho, koho se bojíme? Anebo proto, že chceme dát důvěru tomu, kdo nám nejvíc odpovídá? Odpověď by měla být zřejmá. Skutečná změna, nebo naopak žádoucí kontinuita, nemůže vyrůstat z obav, ale z přesvědčení.

Ano, je pohodlné sáhnout po známé volbě, která vypadá jako „menší zlo“. Ale zodpovědný přístup ke svobodnému hlasování vyžaduje víc. Především ochotu se informovat. Číst volební programy, i když nejsou vždy přehledné. Porovnávat postoje jednotlivých stran, sledovat debaty, vnímat tón i obsah, naslouchat, ne pouze přikyvovat předem daným názorům. Využít nástroje jako jsou volební kalkulačky, které mohou odhalit, že máme blíž k někomu, koho jsme dosud ignorovali.

To vše může znít jako náročný proces. Ale právě takto lze volit autenticky, v souladu se svým svědomím, a ne jen proti někomu. Ať už vás nakonec osloví liberální Piráti, konzervativní Spolu, nacionalistická SPD, nebo jakákoli jiná politická síla, bude to vaše rozhodnutí. Ne rozhodnutí ze strachu, frustrace nebo mediální hysterie. Ale rozhodnutí občana, který nerezignoval na svou roli.

Témata:  volby,  politici