Trump může zasáhnout proti Moskvě i jinak než sankcemi

Spojené státy již na Ruskou federaci uvalily mimořádně rozsáhlý soubor sankcí, který je jen obtížně dále rozšiřitelný tak, aby měl zásadní dopad na fungování Putinova režimu. Ukrajina se navíc těší podpoře Washingtonu i za současné administrativy prezidenta Trumpa, a to v řadě strategických oblastí. Přesto zůstává prostor pro další opatření. Pokud ruské okupační síly nadále setrvají v ignorování mezinárodních snah o dosažení mírového urovnání a budou pokračovat v útocích na civilní infrastrukturu, je pravděpodobné, že Spojené státy svou odpověď dále vyostří.

Prezident Trump již v této souvislosti naznačil, že dává Putinovi „ještě 14 dní“. Tentokrát však zřejmě nepůjde o prázdná slova, nýbrž o reálnou výhrůžku. Moskva se totiž v uplynulých týdnech vyjádřila na adresu amerického prezidenta opakovaně neuctivě, a je známo, že Trump velmi citlivě reaguje na projevy neúcty či posměchu směřované vůči jeho osobě.

Co Američanům reálně zbývá?

Jak již bylo uvedeno, Spojené státy poskytly Ukrajině rozsáhlou podporu v celé řadě oblastí a zároveň uvalily bezprecedentní sankce na Ruskou federaci. V tomto ohledu již zbývá jen omezený prostor pro další kroky – s výjimkou možnosti povolit ukrajinské straně použití raket dlouhého doletu proti cílům na ruském území (což už se nově stalo) či navýšit objem a technologickou úroveň dodávaných zbraní. Tyto úvahy však provázejí západní debatu již více než tři roky a repertoár dostupných opatření se tak postupně vyčerpává.

Ruská federace si dosud plně nevyzkoušela skutečný globální dosah americké moci – tedy vliv, kterým sama ani vzdáleně nedisponuje. Ozbrojené síly Spojených států jsou rozmístěny prakticky na všech kontinentech, jejich vojenské kontingenty hostí desítky zemí a světová moře a oceány jsou trvale přítomností amerických námořních sil důsledně pokryty. Lze bez nadsázky konstatovat, že neexistuje oceán – snad s výjimkou Jižního ledového – který by nebyl v určité míře pod dohledem či vlivem amerického námořnictva.

Právě na mořích dnes ruské námořnictvo tvrdě usiluje o udržení svého vlivu, avšak tento boj se aktuálně odehrává již v bezprostřední blízkosti evropských břehů – konkrétně u Estonska a Finska, kde se evropské úřady snaží monitorovat a zachytávat plavidla takzvané ruské stínové flotily. Možnosti zásahu jsou však omezené: bez porušení mezinárodního práva mohou být tato plavidla pouze dočasně zadržena a následně opětovně propuštěna, pokud není prokázána reálná hrozba pro národní bezpečnost.

V kontrastu s omezenými možnostmi evropských států disponují ozbrojené síly Spojených států, zejména jejich námořnictvo, podstatně širšími operačními kapacitami. Za vhodných strategických podmínek by tak teoreticky bylo možné ruským plavidlům zabránit v průjezdu Baltským mořem – přičemž klíčovou roli by v takovém scénáři mohla sehrát právě americká námořní přítomnost.

Stínová flotila není nedotknutelná

Zásah vůči tzv. stínové flotile přitom nelze právně kvalifikovat jako přímý útok (ozbrojený či neozbrojený) na oficiální ruská plavidla, neboť Moskva se dlouhodobě distancuje od jakéhokoli formálního spojení s těmito loděmi. Tyto plavidla fungují mimo oficiální struktury ruského státu a jsou nástrojem, jímž Ruská federace s podporou třetích zemí obchází mezinárodní sankce. A pokud Moskva tyto „třetí země“ nechce rozzuřit také, musí se od stínové flotily distancovat.

V případě, že by prezident Trump přistoupil k výraznému zpřísnění postoje vůči Moskvě, nelze vyloučit ani diplomatický manévr, jehož cílem by bylo omezit ruský námořní pohyb také v oblasti Bosporu. Vzhledem k tomu, že se tato strategická úžina nachází ve výsostných vodách Turecka, mohla by být jakákoli restrikce výsledkem bilaterální dohody mezi Washingtonem a Ankarou – zejména pokud by na ni Spojené státy vyvinuly cílený politický tlak.

Takový postoj prezidenta Trumpa by v praxi znamenal, že Ruské federaci by mohl být zamezen přístup k volnému oceánu jak prostřednictvím Baltského moře, tak i přes Středozemní oblast. Je třeba připomenout, že právě o přístup k těmto strategickým vodám vedlo Rusko v průběhu posledních dvou až tří století řadu válek. Za daných okolností by tak Moskvě – s výjimkou většinou zamrzajících přístavů na Dálném východě a v arktických oblastech – nezbyla jiná možnost než přistoupit k jednání.

Pokud se Washington rozhodne pro námořní blokaci ruských aktivit, nejenže tím jasně demonstruje strategický význam své vlastní námořní převahy, ale zároveň tím Moskvě nekompromisně připomene, že přístavy jako Vladivostok či Murmansk nejsou dostatečnou pojistkou proti izolaci. Z geopolitického hlediska by šlo o zásah přímo do nervového systému ruské projekce moci – omezení námořní mobility je totiž v konečném důsledku omezením vlivu.

Takový tlak je nezbytný, pokud chce prezident Trump nejen vystupovat jako silný lídr, ale skutečně dosáhnout hmatatelných výsledků v konfrontaci s Kremlem. Rétorika a sankce mají svůj limit – skutečnou páku představuje schopnost vynutit si změnu chování silou, nebo alespoň hrozbou jejího použití.

Stínová flotila představuje specifický nástroj ruské hybridní strategie – využívaný k obcházení sankcí a zachování logistiky mimo oficiální struktury. Právě její neformální charakter však činí tento mechanismus zranitelným. Lze proti němu účinně zasáhnout jak prostřednictvím diplomatického a právního tlaku, tak v krajním případě i vojensky, bez přímé eskalace s oficiálními ruskými silami.

Taková místa odhalují skutečné limity ruské moci. Nástroje, které měly působit jako nenápadná páka vlivu, se v konfrontaci se systematickým tlakem rychle mění v Achillovy paty. Iluze o jejich nedotknutelnosti se rozplývá – a spolu s ní i obraz Ruska jako aktéra, jehož schopnosti nelze zpochybnit ani omezit.

Témata:  Donald Trump,  Vladimír Putin,  komentář