Zvrat v boji s extrémním počasím: Když ho nezměníme, naučíme se s ním žít? Ve hře je i třetí řešení

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) však upozornil na jednu složitou, ale zajímavou možnost zmírnění klimatických dopadů: zachycování, pohlcování a odstraňování CO₂ s následným uložením. Co přesně tato technologie obnáší a je vůbec realizovatelná ve velkém měřítku?

První známé uložení CO₂ do podzemí proběhlo neplánovaně v roce 1972 v Texasu, kde bylo použito k vytlačování ropy, což je technika, která se dodnes běžně využívá.

O více než dvacet let později se v roce 1996 v Norsku rozběhl první velký projekt zaměřený na skladování uhlíku. Plynové pole Sleipner bylo navrženo tak, aby snížilo emise CO₂ ukládáním plynu extrahovaného ze zemního plynu na dně Severního moře.

Tato technologie se stala známou jako zachytávání a ukládání uhlíku (CCS). Už v době přijetí Kjótského protokolu v roce 1997 byla vnímána jako potenciální řešení pro snížení emisí z konkrétních zdrojů, například uhelných elektráren. Od té doby se vědci a průmyslové podniky snaží zdokonalit metody zachytávání uhlíku a najít vhodné geologické lokality pro jeho skladování.

Španělsko bylo kdysi domovem jednoho z největších programů CCS na světě, ale s příchodem ekonomické krize v roce 2008 byl projekt zastaven. Dnes se několik odborníků snaží tuto iniciativu opět oživit.

Technologie CCS má mnoho kritiků, a to kvůli vysokým nákladům i kvůli obavám, že umožňuje pokračující využívání fosilních paliv. Proto se v posledních letech objevil nový koncept – odstraňování oxidu uhličitého (CDR).

Zatímco CCS se snaží zabránit emisím, technologie CDR jde ještě dál a usiluje o dosažení „negativních emisí“.

Dvě nejrozšířenější varianty CDR jsou BECCS (bioenergie se zachytáváním a ukládáním uhlíku) – zachytává uhlík při spalování biomasy v elektrárnách a DACCS (přímé zachytávání uhlíku ze vzduchu a jeho ukládání) – odstraňuje CO₂ přímo z atmosféry.

Obě metody jsou zatím ve fázi vývoje a jejich současný potenciál je omezený – představují pouze 0,1 % ročních emisí. Vedle skladování uhlíku se také zkoumají způsoby jeho využití, například v potravinářství při výrobě sycených nápojů.

Do oblasti CDR spadá i několik přírodních řešení. Nejznámějším z nich je zalesňování, ale stále větší pozornost získává také obnova mokřadů, rašelinišť a využití půdy jako uhlíkového rezervoáru.

Tyto metody sice nabízejí slibné výsledky, ale zároveň s sebou nesou nejistoty, například kvůli změně klimatu, potenciální nestabilitě zachyceného uhlíku nebo riziku uvolňování metanu.

Některé postupy, jako je příprava půdy pro výsadbu stromů, mohou paradoxně vést k uvolnění CO₂, zejména v oblastech bohatých na organickou hmotu, jako jsou prérie a pastviny.

Další „přírodní“ technologie CDR zahrnují biochar (uhlíkový substrát pro zlepšení půdy), mikroorganismy pohlcující CO₂, drcené horniny bohaté na hořčík a vápník nebo dokonce uměle vytvořené půdy z odpadních materiálů.

Evropská unie již tyto možnosti reguluje, přičemž výzkumné projekty, jako je C-SINK, se snaží vyhodnotit jejich účinnost.

Historická zkušenost ukazuje, že energetické transformace jsou pomalé a plné nejistot. Přechod na nové výrobní a spotřební modely je obrovskou výzvou, která v mnoha lidech vyvolává obavy, že se nám emise nedaří snižovat dostatečně rychle.

Zachytávání a odstraňování uhlíku může být klíčovou součástí snahy o omezení globálního oteplování. Jeho současné využití je však omezené a mnoho aspektů technologie zůstává neprozkoumaných.

Navzdory těmto nejistotám je zřejmé, že pokud se globální emise dostávají mimo kontrolu, je nutné jednat okamžitě. Je třeba nejen snižovat emise, ale zároveň co nejvíce CO₂ zachytávat a ukládat – a to ve všech odvětvích, na všech místech a co nejrychleji. 

Témata:  klimatická změna,  počasí,  emise,  globální oteplování