Voda je důkaz, že se vždy bude o něco válčit. Žízeň bude hlavním spouštěčem konfliktů místo ropy

Zatímco v minulých dekádách dominovaly globálním konfliktům spory o ropu a jiné nerostné suroviny, ve světle současného vývoje se pozornost geopolitiky začíná přesouvat k vodě. Podle poslední zprávy Světové meteorologické organizace (WMO) svět zažívá pětileté období, během něhož průtok řek trvale klesá, a to napříč kontinenty.

Jedním z hlavních důvodů je zrychlené tání ledovců, které se stává dominantním symbolem klimatické krize. Rok 2023 se stal druhým rokem v řadě, kdy všechny ledovcové regiony světa zaznamenaly úbytek ledu. „Dostáváme varovné signály v podobě stále extrémnějších srážek, povodní a sucha, které mají těžké dopady na životy, ekosystémy a ekonomiky. Tající led a ledovce ohrožují dlouhodobou bezpečnost vodních zdrojů pro miliony lidí. A přesto nepřijímáme nezbytná naléhavá opatření,“ upozornila generální tajemnice WMO Celeste Saulová.

Podle organizace bylo více než 50 procent světových povodí v loňském roce v tzv. „abnormálním stavu“. Ve většině případů šlo o podprůměrné vodní stavy, které se nevyhýbaly ani největším světovým řekám. Sucha významně zasáhla Severní, Střední i Jižní Ameriku – hladiny řek Mississippi a Amazonky klesly na rekordní minima. Podobně nízké hodnoty byly zaznamenány i na Ganze, Brahmaputře a Mekongu.

Na druhé straně klimatické výkyvy přinesly extrémní srážky a bleskové povodně například na východním pobřeží Afriky, na Novém Zélandu, Filipínách či ve vybraných částech Evropy včetně České republiky. „V důsledku rostoucích teplot se hydrologický cyklus zrychlil. Stal se také nepravidelnější a nepředvídatelnější a čelíme rostoucím problémům s nadbytkem nebo nedostatkem vody. Teplejší atmosféra zadržuje více vlhkosti, což vede k silným dešťům. Rychlejší odpařování a vysychání půdy zhoršuje podmínky sucha,“ doplnila Saulová.

Nedostatek sladké vody se přitom stále častěji ukazuje jako jeden z nejzávažnějších globálních bezpečnostních problémů. Týká se především oblastí s rychlým populačním růstem a omezenými vodními zdroji. „A přesto je o skutečném stavu světových zdrojů sladké vody známo příliš málo. Nemůžeme řídit to, co nemůžeme měřit. Tato zpráva si klade za cíl přispět ke zlepšení monitorování, sdílení dat, přeshraniční spolupráci a hodnocení. To je naléhavě nutné,“ varovala Saulová.

Statistiky OSN dokreslují ještě znepokojivější obraz. Podle agentury UN-Water postrádají přístup k pitné vodě zhruba 2 miliardy lidí, přičemž až 3,6 miliardy osob čelí nedostatku vody minimálně jeden měsíc v roce. K tomu se přidává skutečnost, že téměř polovina světové populace – opět zhruba 3,6 miliardy lidí – nemá přístup k bezpečně spravovanému systému kanalizace.

Zvlášť alarmující je vývoj v městských oblastech. Zatímco v roce 2016 čelilo nedostatku vody přibližně 930 milionů městských obyvatel, do poloviny století by jejich počet mohl podle odhadů UN-Water vzrůst až na 2,4 miliardy. Tento nárůst znamená nejen riziko pro veřejné zdraví, ale také zásadní výzvu pro městskou infrastrukturu, sociální stabilitu a mezinárodní bezpečnostní agendu.

Války o vodu nejsou novinkou

O vodní zdroje se válčilo už ve starověku, tehdy však konflikty nevznikaly v důsledku globálních klimatických posunů. Jedním z nejstarších známých střetů o vodu je takzvaná „vodní válka“ mezi sumerskými městskými státy Umma a Lagaš, která se odehrála kolem roku 2400 př. n. l. ve starověké Mezopotámii. Konflikt se tehdy týkal přístupu k zavlažovacím kanálům v povodí řeky Tigris.

Právě na tomto historicky exponovaném území dnes znovu hrozí eskalace napětí v souvislosti s vodními zdroji. Turecko realizuje rozsáhlý infrastrukturní projekt známý jako Projekt jihovýchodní Anatolie (Guneydoğu Anadolu Projesi, zkráceně GAP), jehož součástí je výstavba několika přehrad a zavlažovacích systémů na horním toku řeky Eufrat. Podle hydrologů a geopolitických analytiků může mít projekt závažné dopady na průtok vody do Sýrie a Iráku, které jsou na toku Eufratu kriticky závislé.

Snížený průtok již nyní negativně ovlivňuje zemědělství a zásobování vodou v Sýrii a v jižním Iráku, kde dochází k zasolování půdy a degradaci úrodných oblastí Mezopotámie. Situace se zhoršuje také kvůli nedostatku koordinace mezi dotčenými státy – chybí komplexní dohoda o sdílení vody, která by zohlednila potřeby všech zúčastněných.

Podobná rizika se rýsují i v povodí řeky Nil, kde Etiopie staví obří přehradu GERD (Grand Ethiopian Renaissance Dam). Egypt, který z Nilu čerpá přes 90 % své sladké vody, vnímá projekt jako existenční hrozbu. I zde se debata přesouvá z roviny diplomatických jednání k ostré rétorice, a v minulosti zazněly i výhrůžky vojenským zásahem. Informovala o tom britská stanice BBC. 

Ohrožení vnitřní bezpečnosti není nereálné

Pod tlakem klimatické změny a dlouhodobého sucha se do stále vážnější situace dostává i jeden z nejdůležitějších vodních toků Severní Ameriky – řeka Colorado. Její průtok v uplynulých letech klesl na historická minima, což vyvolává rostoucí napětí mezi americkými státy, které z jejího toku čerpají životně důležité zásoby vody, jak informovala americká stanice CNN. 

Federální vláda Spojených států je nucena hledat nové způsoby řízení vodních zdrojů v povodí, které obsluhuje více než 40 milionů lidí a rozsáhlé zemědělské oblasti. Do sporu jsou zapojeny státy Arizona, Kalifornie, Colorado, Nové Mexiko, Nevada, Utah a Wyoming – tedy pásmo sahající od Skalnatých hor až po hranici s Mexikem.

Problém je o to složitější, že voda z Colorada slouží nejen domácnostem, ale také intenzivnímu zemědělství a průmyslu. S rostoucím deficitem zásob vody se jednotlivé státy přetahují o podíl na přídělech a obviňují se navzájem z neefektivního hospodaření. Situaci komplikují i odlišné klimatické podmínky a populační trendy – například Kalifornie čelí extrémnímu suchu i rychlému nárůstu obyvatel, zatímco stát Wyoming využívá vody spíše k chovu dobytka a zavlažování.

Současné dohody o sdílení vody z roku 1922 (tzv. Colorado River Compact) již neodrážejí realitu 21. století – byly totiž uzavřeny v období s výrazně vyšším průtokem, než jakého řeka dosahuje dnes. Dlouhodobé přečerpávání a snížené srážky navíc vedly k alarmujícímu poklesu hladin přehrad Lake Mead a Lake Powell, které slouží jako klíčové zásobárny vody i zdroje hydroelektrické energie. O akutním suchu v těchto rezervoárech informoval letos v dubnu server Newsweek. 

Napětí se přelévá i za hranice USA – řeka Colorado tradičně napájí i severní Mexiko, ale v posledních dekádách už voda dolního toku často nedosáhne k moři. To má vážné dopady na ekosystémy i místní zemědělské komunity. Upozornil na to server Guardian. 

Federální vláda i jednotlivé státy proto přistupují k mimořádným opatřením – od zavádění úsporných technologií až po přepracování rozdělení vodních kvót. Odborníci ale varují, že bez komplexní reformy a společného postupu se bude situace dál zhoršovat. Řeka Colorado se tak stává jedním z prvních „lakmusových papírků“ toho, jak vyspělý stát zvládne přizpůsobit své vodní hospodářství měnícím se klimatickým podmínkám.

Válčení o ropu může brzy skončit…

Závislost světa na ropě se pozvolna, ale vytrvale snižuje. Tento proces není výsledkem jediné příčiny, ale komplexní kombinace technologického vývoje, geopolitických proměn a rostoucího důrazu na klimatickou odpovědnost. Mění se tak nejen globální energetická rovnováha, ale i motivace států k mocenským zásahům a konfliktům, jejichž kořeny dříve sahaly často právě k ropným zásobám.

Jako příklad lze uvést Brazílii, která od srpna letošního roku zvýší povinný podíl ethanolu v benzinu z 27 % na 30 % a biodieselu z 14 % na 15 %. Tento krok, podložený rozsáhlou domácí výrobou z cukrové třtiny a sóji, umožní zemi poprvé po patnácti letech dosáhnout soběstačnosti v produkci benzinu. 

Podle odhadů brazilského ministerstva energetiky tím země ušetří 1,33 milionu metrů krychlových ropy ročně. Opatření zároveň posiluje strategickou nezávislost státu a snižuje tlak na devizové rezervy. Informovala o tom agentura Reuters.

Zásadní roli v globální proměně energetiky sehrávají i Spojené státy, kde kombinace technologické inovace, legislativní podpory a proměny spotřebitelského chování výrazně urychluje přechod k udržitelnějším formám dopravy. Každý pátý nově prodaný vůz v USA je již elektrický. 

Tato změna, spolu s pokračujícím břidlicovým boomem, přispívá ke globálnímu poklesu cen ropy – navzdory přetrvávajícím geopolitickým krizím, včetně konfliktů na Blízkém východě. Zatímco dříve jakákoli eskalace v oblasti Perského zálivu vedla k prudkým výkyvům cen ropy, dnes jsou tyto reakce spíše tlumené a krátkodobé.

Loňský rok byl zlomový z hlediska výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Až 80 % celkového růstu globální produkce elektřiny pocházelo z větrných a solárních elektráren. Zároveň došlo k meziročnímu nárůstu výkonu vodních elektráren o 10 % na celkových 4 600 terawatthodin (TWh). 

Právě vodní energetika, často opomíjený segment obnovitelných zdrojů energie, hraje zásadní roli při stabilizaci energetických sítí, i když čelí environmentálním výzvám, jako jsou sucha nebo dopady výstavby na lokální komunity, jak informoval prestižní server Financial Times. 

Zkušenosti z různých regionů ukazují, že přechod od fosilních paliv není jen ekologickým nebo technologickým projektem, ale zásadní geopolitickou transformací. Změny ve výrobě a spotřebě energie snižují důvody k vedení ozbrojených konfliktů motivovaných přístupem ke zdrojům – a vytvářejí prostor pro novou, vícevrstevnou rovnováhu v globálním systému.

… a začnou boje o vodu

Zatímco globální závislost na ropě slábne, nelze předpokládat, že s ní zmizí i války jako takové. Příčiny ozbrojených konfliktů jsou rozmanité – od teritoriálních sporů přes ideologické střety až po soupeření o přírodní zdroje. A právě přístup k vodě, dlouho považovaný za samozřejmý, se může stát jedním z nejvážnějších bezpečnostních rizik příštích dekád.

Dlouhodobé ignorování environmentálních dopadů industrializace, zemědělství a urbanizace vedlo k tomu, že dostupnost sladké vody se v mnoha regionech dramaticky snižuje. Organizace spojených národů odhaduje, že do roku 2030 bude více než polovina světové populace žít v oblastech s nedostatkem vody. Už dnes čelí chronickému nedostatku vody státy jako Egypt, Jordánsko, Írán nebo Indie.

Změna klimatu navíc zvyšuje frekvenci such, narušuje zásoby podzemních vod a destabilizuje tradiční zemědělské cykly. To vede k migraci obyvatel, tlakům na státní infrastrukturu a růstu vnitřního napětí – což jsou faktory, které mohou eskalovat v otevřené konflikty. OSN již v roce 2020 varovala, že „voda se stává jedním z hlavních motorů konfliktů v 21. století“.

Zatímco mezinárodní dohody o ropě často existují a jsou technokraticky vymahatelné, dohody o vodě jsou mnohdy vágní, chybí jim silné arbitrážní mechanismy a často vycházejí z historických realit, které neodpovídají současné spotřebě či demografii.

Zatímco energetická transformace dává naději na ústup ropných konfliktů, současně by měla být impulzem k promyšlené vodní diplomacii. Bez efektivního mezinárodního rámce pro sdílení a správu vodních zdrojů hrozí, že voda nahradí ropu jako klíčový zdroj napětí – s tím rozdílem, že její nedostatek není možné kompenzovat technologiemi tak snadno jako v případě energie.

Témata:  voda,  klimatická změna,  ropa,  válka,  počasí