Městečko Terezín bylo původně založeno jako barokní pevnost na konci 18. století a bylo pojmenováno na počest Marie Terezie. V říjnu 1941 ale zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich rozhodl krátce po svém nástupu do Prahy o zřízení sběrného tábora pro protektorátní Židy v Terezíně a v únoru roku 1942 se začalo hrůzné poslání Terezína naplňovat naplno.
Městská obec Terezín byla úředně rozpuštěna a stala se uzavřeným židovským sídlištěm. Židovským ghettem v Terezíně prošlo na 155.000 Židů z českých zemí a dalších zemí Evropy, z nichž na 118.000 zahynulo.
První transport do Terezína přijel z Prahy 24. listopadu 1941. Bylo v něm 342 mladých mužů, jejichž úkolem bylo připravit objekty ve městě pro přijet dalších transportů, které začaly do vznikajícího ghetta proudit od 30. listopadu 1941. Na konferenci ve Wannsee v lednu 1942 nacisté rozhodli do Terezína deportovat zejména staré Židy i z dalších zemí Evropy. První transporty na východ (do Rigy) odtud odjely v lednu 1942; poslední z celkem 63 transportů odjel v říjnu 1944. Polovina transportů vypravených z ghetta měla jediný cíl určení - Osvětim II-Březinka (Birkenau).
Poté se se tábor začal ještě plnit příslušníky tzv. evakuačních transportů, které z různých koncentračních táborů přivážely židovské i nežidovské vězně, a členy smíšených manželství či takzvanými židovskými míšenci.
Celkem terezínským ghettem prošlo asi 155.000 mužů, žen a dětí, z toho asi 75.000 z Čech a Moravy, na 40.000 z Německa, 15.000 z Rakouska a další ze Slovenska, Maďarska, Nizozemska, Dánska a dalších zemí. Transporty odešlo více než 87.000 lidí - z nich se dočkalo osvobození 3800.
Jestliže před druhou světovou válkou v Terezíně žilo 3500 obyvatel a stejný počet vojáků, během války se v některých chvílích tísnilo v nuzných podmínkách téměř 60.000 lidí. Přeplněnosti odpovídaly i velmi špatné hygienické, ubytovací, stravovací a další podmínky, které měly za důsledek vysokou úmrtnost v ghettu: přímo v Terezíně zemřelo 35.000 lidí.
Nacisté rovněž věznili a popravovali své odpůrce v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti a také bilance tohoto místa vzdáleného kilometr od Terezína je tragická. Za pět let prošlo branou Malé pevnosti na 32.000 lidí, z nichž zde zahynulo na 2600 lidí, další tisíce zahynuly po deportaci z Terezína.
Lidé zařazovaní do transportů do Terezína dostávali obsílky a shromažďovali se na určených místech ve větších českých městech. Předtím museli odevzdat veškerý majetek a ponechat si maximálně 50 kilogramů zavazadel. Zpočátku přijížděly vlakové transporty na nádraží do 2,5 kilometru vzdálených Bohušovic nad Ohří, od června 1943 byl tábor spojen s Bohušovicemi železniční vlečkou.
Ghettu velela nacistická "komandantura", která předávala příkazy Židovské radě starších, jež se starala o vnitřní chod tábora. Přes těžkosti se radě podařilo aspoň částečně zorganizovat zdravotní a sociální péči, vyučování či bohoslužby. Kulturní činnost v ghettu, zčásti tajná, dodnes představuje fenomén, který nemá obdoby. Možnost "samosprávy", jakož i fakt, že Terezín nebyl vyhlazovacím táborem, však nacisté využili zvláště koncem války k jejich nechvalně známé propagandě.
"Řekněme, že náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem. Toto židovské město je skutečně udivující." Tato slova byla částí pochvalné zprávy delegáta Červeného kříže (ČK) Maurice Rossela po prohlídce Terezína v červnu 1944. Jejím vrcholem bylo uvedení opery Brundibár skladatele Hanse Krásy, kterou nejvíce proslavilo skladatelovo nastudování po jeho deportaci do Terezína s vězněnými dětmi.
Brundibár se v ghettu hrál víc než padesátkrát a bohužel po většině dětech zbyly jen smutné kresby a básničky. Tehdy jedenáctiletá Anna Hanusová později vzpomínala: "Na všechno skočili (ČK) a nepochopili ani text, který zněl v jedné kavárně: Pro tebe jsem se udělala hezkou". Takto Terezín prezentoval i nacistický propagandistický film z roku 1944.
Počátkem května 1945 převzal správu nad táborem ČK, 8. května jej jako poslední koncentrační tábor osvobodila sovětská vojska. Lidé zde umírali ještě do poloviny května, neboť vězni z jiných táborů sem zavlekli tyfus.
Ghettem, kterému veleli postupně Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm (pouze první a třetí byl po válce odsouzen), prošli například spisovatelé Karel Poláček, Arnošt Lustig či Ivan Klíma, dirigent Karel Ančerl, režisér Dušan Klein, filozof Karel Kosík, politik Egon Lánský, herec Zdeněk Ornest nebo rabín Richard Feder. V ghettu zemřeli kupříkladu podnikatel Emil Kolben nebo otec českého zemského rabína Karola Sidona. Narodil se zde slovenský politolog Fedor Gál.
Témata: koncentrační tábory, koncentrační tábor Terezín, II. světová válka
Související
6. prosince 2019 14:46
15. listopadu 2019 10:18
20. dubna 2019 19:33
14. dubna 2019 12:56
23. ledna 2019 10:27
21. prosince 2018 22:26
