Uprchlík emotivně popsal útrapy na cestě: Každá žádost o azyl je lidský příběh

„Jak jde naděje a zoufalství ruku v ruce? V mém životě – neobvyklém pro mnoho lidí - to bylo možné. Přijel jsem do Švédska téměř přesně před rokem. Jsem stále vděčný a nadšený jako v ten první den. Rovnalo se zázraku, že jsem se sem dostal, přežil jsem a měl jsem možnost znovu žít," píše o svých pocitech Etiopan.

„Byl jsem novinář v Etiopii, jednom z nejnebezpečnějších diktátorských režimů na světě. Je dobře známo, že dnes Etiopie není zemí demokracie. Není to země pro novináře a bloggery, a koneckonců to není země pro ty, kteří mají jiný názor než vláda a odváží se jej říct nahlas," vysvětluje.

„Nejnebezpečnější diktátor na světě je ten, který zná a používá zákon. Věřte mi, že to sedí na aktuální diktátorský režim v Etiopii. Zažil jsem peklo v praktickém smyslu jen proto, že jsem plnil své novinářské povinnosti a vyjádřil své politické názory. Byl jsem mučen, vězněn a dělali mi i jiné nelidské věci, které bych tu nechtěl rozebírat. Nevyhnutelně mě to přimělo k útěku z mé země, od mého lidu, mojí rodiny," píše Alemu.

Jeho cesta z Etiopie do Švédska prý byla jedna velká katastrofa. „Jak jsem napsal dříve, skutečnost, že jsem stále naživu, považuji za zázrak. Na mé nebezpečné cestě lodí přes Středozemní moře jsem se díval do tváře smrti. Já vím, co znamená pocit, že umíráte a že už není naděje," uvádí novinář.

„Zažil jsem zoufalství, viděl jsem hranici mezi životem a smrtí, o které obvykle jen čteme v románech nebo ji vidíme ve filmech. Přesto je pravda, co se říká: to, co tě nezabije, tě posílí. Všechny tyto zkušenosti mě udělaly silnějším. Stal jsem se pokornějším a vděčnějším za každou jednotlivou krásnou věc v životě, kterou obvykle považujeme za samozřejmost. Den, kdy jsem přijel do Švédska, je pro mě velmi zvláštní: byl to den, kdy jsem se začal znovu doufat. Přišel jsem sem a stal se součástí této úžasné, pečující a otevřené společnosti, která mi dala druhou šanci na život," popisuje Alemu.

Netají se ale tím, že ve stejné chvíli pociťuje i zoufalství. „Nevím, co se bude dít zítra. Požádal jsem o azyl. K tomuto dni, po roce, po 365 dnech čekání, ale stále čekám na rozhodnutí o mé žádosti. Ptal jsem se úřadů, proč to trvá tak dlouho, ale nedaly mi konkrétní odpověď. V roce 2015 bylo podáno velké množství žádostí – to je obvyklá odpověď. Není snadné čekat, když nevíte, jak dlouho budete muset počkat. Proč úřad nemá žádnou lhůtu, kterou by musel dodržet? Můžu pro ně být jen spisová značka, ale zajímalo by mě, jestli si uvědomují, že za každým případem je lidská bytost. Člověk s emocemi jako je naděje a zoufalství," emotivně popisuje novinář.

„Měl jsem to štěstí a byl jsem přijat jako stážista do novin Östersundsposten. To mi dává šanci pokračovat ve své profesi jako novinář, mí kolegové se stali mými přáteli a rodinou. Chápou a cítí mou bolest na každé úrovni. Kdykoliv jsem je potřeboval, byli tu. Švédsko a ÖP mi poskytly platformu, abych mohl pokračovat ve své práci. Zatímco doma mi byla odepřena základní práva, jako je svoboda projevu a právo vyjádřit svůj názor, zde v ÖP mám svůj vlastní blog - blog, který je v současné době hlasem pro mnohé němé jako já. Jsem za to z hloubi srdce vděčný," přiznává.

„Druhá krásná věc, která se mi stala v posledních 12 měsících, bylo vidět polární záři a oslavit Vánoce se švédskými přáteli a jejich rodinnými příslušníky. Byla to nádherná doba. Dostal jsem pár ručně vyráběných ponožek od babičky jednoho přítele. To je něco, na co nikdy nezapomenu, něco, co zůstane v mém srdci. Také se učím švédštinu i švédskou kulturu a historii od mých přátel. To je můj rok naděje a zoufalství ve Švédsku," dodává.

Témata:  uprchlíci,  Švédsko