reklama

Kořeny v arabském jaru

"Vše začalo arabským jarem," soudí politolog s tím, že výbuch masových demonstrací za demokracii většinu světa zaskočil. Především ale otřásl Ruskem v prekérní době, kdy se Kreml potýkal s formováním politické budoucnosti země a obával se domácí opozice, vysvětluje Zakaria. Podotýká, že ruské parlamentní volby měly proběhnout ani ne za rok a následovat měly volby prezidentské, přičemž Vladimir Putin tenkrát nebyl prezidentem, jelikož v souladu s ruskou ústavou ustoupil a úřad přenechal Dmitriji Medveděvovi.     

Expert odkazuje na tezi Rolanda Dannreuthera z Westminsterské univerzity v Londýně, podle níž krize v Libyi a Sýrii časově korespondovala s vzestupem opozice proti opětovnému zvolení Putina prezidentem a bezprecedentně velkým opozičním demonstracím v Moskvě a dalších ruských městech na přelomu let 2011 a 2012. Kreml tak sledoval uvedené země, kde se pouliční protesty transformovaly v širší opozici, vytvořily nestabilitu a následně přitáhly pozornost a zásahy západních mocností, uvádí politolog. Dodává, že Moskva byla odhodlána zamezit tomu, aby k takovému scénáři došlo také v Rusku či v blízkém sousedství, například na Ukrajině.

  • Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.   

Ve skutečnosti panovala vzácná neshoda mezi Putinem a Medveděvem, jak na situaci v Libyi odpovědět, tvrdí Zakaria. Připomíná, že Putin tvrdě zaútočil na tehdejšího ruského prezidenta kvůli jeho neochotě vetovat rezoluci Rady bezpečnosti OSN schvalující zásah v Libyi a sám kritizoval Západ za zahájení "křížové výpravy" proti této muslimské zemi. Medveděv, který technicky vzato zodpovídal za zahraniční politiku, Putinovi kategoricky odporoval a jeho rétoriku označil za "neomluvitelnou", podotýká odborník. Doplňuje, že podle mnohých Rusů tento spor mohl zpečetit Medveděvův osud a vedl k tomu, že Medveděv sloužil pouze jedno funkční období a následně uvolnil Putinovi cestu k návratu do úřadu.

"Pro konzervativní ruské elity bylo arabské jaro dostatečným důkazem, že frakční rozdělení pod maskou podpory demokracie vede pouze k vnitřnímu chaosu, společenskému konfliktu a ztrátě suverénní integrity státu," cituje Zakaria Dannreutherova slova. Sám se domnívá, že právě podpora Hillary Clintonové ruským prodemokratickým protestům v tuto citlivou dobu z ní v očích Kremlu učinila úhlavního nepřítele.  

Zrod hybridní války

O zhruba rok později, v roce 2013, napsal náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov článek, v němž naznačil, že klíčovou výzvou pro Rusko je odpovědět na ohromnou dynamiku arabského jara a "barevných revolucí" v severní Africe, pokračuje politolog. Vysvětluje, že podle Gerasimova nešlo o nevojenské události, jelikož i skvěle prosperující stát se mohl v jejich důsledku v řádu měsíců, ba dokonce dnů proměnit v arénu zuřivého ozbrojeného konfliktu, stát se obětí zahraniční intervence a ponořit se do změti chaosu, humanitární katastrofy a občanské války.    

Gerasimov tak prosazoval, aby Rusko lépe pochopilo a rozvinulo nevojenské a asymetrické metody, včetně zvláštních operací, informační války a využití vnitřní opozice k ochromení společnosti, konstatuje expert. Poukazuje, že Moskva od té doby učinila z informační a asymetrické války těžiště své zahraniční a vojenské politiky.

"Když se Rusko prosazovalo v Gruzii a na Ukrajině, používalo hybridní strategii, která zahrnuje financování místních politiků a milicí, falešných zpráv a kybernetických útoků," pokračuje Zakaria. Podotýká, že také přední němečtí a polští politici obviňují Rusko z realizace takových aktivit v jejich zemích, navíc jsou zde zřejmé ruské zásahy do voleb v USA.   

Myšlenka informační války přitom není nová - i Sovětský svaz během studené války vyvinul a praktikoval strategii šíření dezinformací a uchyloval se k lživým zprávám a pronikání do západních politických stran a médií, připomíná politolog. Vysvětluje, že oživení takového přístupu v agresivní a sofistikované podobě, ve které je nyní užíván ve sféře sociálních sítí, představuje nový a nebezpečný geopolitický trend.  

Takové je podle Zakarii politické pozadí technických důkazů, že Rusko se vměšovalo do listopadových voleb v USA. "Je nutné odstranit stranický rámec a podhlížet na to v mnohem širším kontextu," nabádá expert. Závěrem varuje, že zatímco od konce studené války se žádná velká země nepokusila zpochybnit existující mezinárodní řád, aktuální velmocenská strategie Ruska vytvořená k zákeřnému působení může dobře uspět v zasévání pochybností, rozdělení, nesouhlasu a nakonec i destrukce v západních zemích.