Přísně tajné: Jaké pokyny obsahuje plán nukleární války?

Jadernou válku může dnes rozpoutat celá řada států, včetně Pákistánu a Severní Koreje, uvádí ve svém článku pro foreignpolicy.com Marc Ambinder. Během prezidentského mandátu Jimmyho Cartera přicházel v úvahu pouze SSSR. V té době se vojenští stratégové obou supervelmocí začali zabývat kacířskou myšlenkou přežití jaderné katastrofy. Kacířskou, protože oficiální doktrínou obou států zůstávalo tzv. „vzájemně zaručené zničení“. Namísto vývoje mocnějších a silnějších zbraní se Kreml i Bílý dům začaly nově zabývat způsoby, jak zachovat funkce státu po nukleárním střetnutí. 

Carter a jeho tým si položili velmi konkrétní otázky. Pokud by úřad amerického prezidenta mohl přežít jaderný konflikt, co by mělo následovat? Jak by byla uskutečněna identifikace přeživšího vrchního velitele armády? Kdo by za to nesl odpovědnost? Jak by vykonával tři hlavní funkce prezidenta, tj. předsedat vládě, velet armádě a vést stát?

Odpovědi prezidenta byly shrnuty v Prezidentském nařízení č. 58, jež bylo vydáno v posledních měsících Carterova mandátu. Prezident Ronald Reagan tato ustanovení v roce 1983 nahradil vlastní směrnicí. Reaganova nařízení zůstávají v platnosti dodnes a jsou tak závazná i pro vládu Donalda Trumpa. Jejich utajovaný obsah představuje magnet pro konspirační teorie po celém světě. 

Plán D nebral nikdo příliš vážně 

Za Carterova prezidentství v 70. letech 20. století byl pro případ vypuknutí jaderné války připraven Federální plán nouzových opatření D. Každý úřad vyzýval k vytvoření vlastních nouzových podzemních zařízení, ze kterých by mohl v případě krize operovat. Většina úřadů ovšem toto nařízení nebrala příliš vážně. Realizací a revizí plánu byl pověřen Ray Derby, odborník ministerstva obrany na katastrofy a krizové situace. Jedna z prvních věcí, kterých si všiml, představovala skutečnost, že úřady jen zřídkakdy prováděly cvičení pro případ krize. Mnoho zaměstnanců ani nevědělo, zda jsou součástí týmů, jež mají být v případě jaderné války evakuovány. 

Ray Derby se domníval, že problém tkvěl v nedostatečném financování. Americká veřejnost v průzkumech veřejného mínění totiž opakovaně uváděla, že stojí o program civilní obrany v případě nukleárního konfliktu. Američané ovšem žili v míru a nevěnovali pozornost jeho vývoji. Předpokládali, že vláda má pro případ sovětského útoku nějaký plán vypracovaný.

Navíc existovala ještě jedna komplikace. Po vypuknutí jaderné války se měla americká armáda zapojit do ochrany vnitrostátní bezpečnosti a zabránit tak rozvratu země. Téměř jistě by došlo k vyhlášení stanného práva a vojáci by získali mimořádné pravomoci k řízení rozdělování zdrojů. Zvýšené pravomoci měly být armádě uděleny ještě před začátkem konfliktu, jelikož se plánovalo s přesunem velké části obyvatel pryč od významných vojenských základen. To mohlo vyvolat odpor obyvatel a vyžadovat použití jistého nátlaku či dokonce síly. Představitelé armády stejně jako politici se dodnes odmítají bavit o podobných scénářích. Tyto plány byly vyvíjeny v tajnosti a stále zůstávají veřejnosti nepřístupné. 

Modernizace zbraní za 30 miliard ročně

A co samotní členové vlády? V případě ohrožení měli náčelníci generálních štábů vyzvat 60 vrcholných představitelů státu k přesunu do bezpečí. Vláda pro tento účel udržovala speciální zařízení na vrchu Mount Weather v Berryville ve Virginii. K sekundárním útočištím patřil Hagerstown v Marylandu, Martinsburg v Západní Virginii, námořní základna Quantivo a Front Royal ve Virginii. Armáda disponovala helikoptérami pro bezprostřední přesun pouhé třetiny nejvyšších politiků.

V době, kdy se Jimmy Carter stal prezidentem, USA vynakládaly asi 100 milionů amerických dolarů ročně na civilní obranu, zatímco více než 30 miliard šlo na modernizaci zbraní hromadného ničení. Carterovým ambiciózním cílem se v případě vypuknutí jaderné války stala záchrana 80 % obyvatel země. Tento plán získal roční rozpočet ve výši 250 milionů.

K jedné z největších výzev pro Bílý dům představovalo vytvoření mechanismu, jakým bude v případě smrti prezidenta určen jeho nástupce. První návrhy se objevily v prezidentských dokumentech PEADS (zkratka z anglického Presidential Emergency Action Documents). Prezident Carter a viceprezident Walter Mondale se mohli prokázat pověstnými černými jadernými kufříky. Problém by ale nastal, pokud by oba zemřeli. Řídící a velící systémy amerických jaderných sil by se tím dostaly do neschopnosti z důvodu chybějícího nejvyššího velení.

Hesla pro identifikaci prezidentova nástupce 

K prvním nápadům, jak takovou situaci vyřešit, patřila kódová jména. Pokud by se tehdejší předseda Sněmovny reprezentantů Thomas O’Neill Jr. stal jediným přeživším jaderného střetnutí, měl svou identitu příslušnému důstojníkovi Pentagonu prokázat pronesením slov „flag day“. Podobně pak Cyrus Vance, ministr zahraničí za Carterova prezidenství, mohl svou totožnost potvrdit spojením „fade away“.

Další koncept byl flexibilnější. Kontinuitu prezidentského úřadu definoval jako spojení třech základních koncepcí, tj. přežití prezidenta a jeho týmu, zajištění vnitrostátních a zahraničních komunikačních kanálů a organice pomoci lidem v nouzi či v ohrožení života. Klíčové doporučení představoval návrh vytvořit v době mimořádných událostí pět 50členných týmů, jež podpoří budoucího nástupce prezidenta. Tyto skupiny, Pentagonem označované jako TREETOP, měly být náhodně přemístěny na jedno z 2-3 tisíc předem vybraných míst. To by bezpečně zajistilo zachování institucionálních znalostí a zároveň značnou dávku pružnosti a přizpůsobivosti.   

50členné týmy by následně postupovaly podle seznamu předem určených priorit. První povinnost představovala identifikace a ověření totožnosti prezidenta. Podrobnosti tohoto postupu jsou dodnes utajované. Zadruhé, každá skupina měla být schopná zcela soběstačně vykonávat tři hlavní funkce prezidenta, k nímž patří velení armádě, vedení státu a řízení výkonné moci. K dalším instrukcím patřilo pokusit se kontaktovat ostatní týmy, koordinovat vedení jaderné války s Pentagonem a vyhodnocovat zpravodajství o škodách. Každý 50členný tým měl být připraven fungovat jako samostatná exekutivní jednotka pod dobu 6 měsíců.

29 Carterových tajných dokumentů

Další dokumenty PEAD zůstávají z velké části dodnes veřejnosti nepřístupné. Tým prezidenta Cartera jich vydal nejméně 29. Z pamětí a výpovědí některých politiků je známé, že PEAD 2 se zabýval rekonstrukcí Kongresu, PEAD 5 řešil mobilizaci a organizaci zdrojů a PEAD 6 se zabýval povoláním rezervních sil v nouzi. Z rozpočtových dokumentů víme, že americké úřady začaly požadovat více peněz na financování nástupnických podpůrných týmů, že Pentagon začal vyvíjet mobilní velitelské středisko a že v případě shromáždění všech členů vlády se prezidentův nástupce má nacházet na základně Mount Weather. 

Víme také, že prezident Ronald Reagan považoval vypracovaný plán postupu pro jadernou válku za nedostatečný. Systém pro udržení prezidentského úřadu označil za velký nedostatek v obraně země. Reagan proto povolil některé úpravy Carterova původního plánu.

O 35 let později Rusko připojilo Krymský poloostrov ke svému území a podfinancované NATO se obává, že invaze do pobaltských států by alianci mohla vtáhnout do války. USA mají strach, že Severní Korea stojí krátce před propojením jaderných hlavic a mezikontinentálních balistických raket, jež by mohly zasáhnout americké území. Plány pro přežití se od dob Jimmyho Cartera vyvinuly a zlepšily. Je jisté, že totožnost prezidentových nástupců by byla ověřována sofistikovanějším způsobem, než je pouhé vyslovení hesla „flag day“. Hrozby, které by mohly vyvolat jeho použití, jsou naneštěstí stále blíž, než všichni doufají.

Témata:  USA,  jaderné zbraně,  výbuchy jaderné zbraně