O co skutečně jde KLDR?

Jak už bylo uvedeno, tak zatímco se Sovětský svaz ukázal jako dobrý pomocník při řešení problémů na Blízkém východě a čínský politik a reformátor Teng Siao-pching provedl důležité změny, které dokázaly nastartovat a hlavně otevřít světu kulturní revolucí zničenou Čínu,  severokorejský vůdce Kim Čong-un nejeví žádný zájem zničit jaderné zbraně a definitivně skoncovat s ideologií čučche. Proč tak činí? Důvod je jasný. Kdyby se totiž vydal ve stopách Číny a SSSR, tak by musel přiznat, že severokorejský režim nemá budoucnost, a že je v podstatě odsouzen k zániku. 

Co se přeci stalo, když Gorbačov uskutečňoval v SSSR perestrojku a glasnosť? Nejen, že se zhroutil východní blok, ale i se rozpadl samotný sovětský svaz. Kim Čong-un by tak riskoval, že postupnou liberalizací jeho režim padne. Navíc si potřebuje upevnit autoritu u severokorejského lidu, který je neustále držen v myšlence, že jenom jejich země je tou nejlepší variantou proti imperiálnímu světu. Takhle by jim ale musel přiznat, že vše není tak úplně růžové, jak tvrdí oficiální propaganda. Pokud jde o Teng Siao-pchinga, tak ten měl velký zájem na tom postavit na nohy zemi zpustošenou Mao Ce-tungem a nejen to, ale i udržovat blízké vztahy s USA, protože mezi Čínou a SSSR to skřípalo. 

Podíváme-li se na to Kimovýma očima, tak ten teď stojí před těžkým rozhodováním. Buď se vydá cestou Teng Siao-pchinga, kterému se navzdory reformám podařilo udržet komunistické směřování Číny. Důkazem je potlačení studentských nepokojů v roce 1989, kdy se objevily snahy o liberalizaci režimu po evropském vzoru. Kim Čong-un by tedy mohl přistoupit na změnu kurzu s tím, že za pomocí represí svůj režim udrží.

Na druhou stranu se ale pořád vystavuje riziku, že se KLDR nepodaří jít čínskou cestou, a že se zhroutí po sovětském vzoru. Vzhledem k vleklé krizi, která zasáhla rozpadlý SSSR, by mohl hrozit další chaos, který by vedl k nastolení nové diktatury. Na rozdíl od NDR nemůže Severní Korea počítat s nějakou výraznou pomocí z jihu. Obě Koreje se natolik odcizily, že by jenom ten největší optimista pomýšlel na sjednocení po německém vzoru.

Stručně řečeno Kim Čong-un a všichni jeho předchůdci svými kompromisy a vůlí otevřít se světu ukázali určitou slabost. Vše začínalo ústupky a nakonec to skončilo zhroucením. Ostatně vnímat dnešní Čínu jako ryze komunistickou zemi je velmi naivní. Takže i kdyby se KLDR plně nedemokratizovala, stejně by se z ní nakonec stala země, která přistoupila na principy tržní ekonomiky. Další zemí, která zůstala komunistickou, ale přistoupila na kapitalismus je třeba také Kuba. Kim Čong-un by tedy možná chtěl zemi otevřít, ale bojí se jak o své postavení, tak i o zachování komunistické ideologie. Kdo by chtěl přiznat, že se jednalo o utopii? 

Na to, aby se ale KLDR zbavila jaderných zbraní, je třeba nastolit politiku otevřenosti. Země, která je vůči světu uzavřená, vnímá jako důležité zbrojit a být připravená na případný útok zvenčí. Tím, co by severokorejský režim přimělo k reformám, je poznání výhod z otevření se světu a přístupu na globální trh. A pak je samozřejmě důležité, aby i sám Kim Čong-un získal dojem, že přistoupení na reformy bude výhodné i pro něj samotného. Musí si ale být jistý, že daň, kterou za to zaplatí, bude velmi nízká. Kromě rizika zhroucení režimu, ponížení se před svým lidem by totiž také musel přiznat porušování lidských práv, včetně zřizování koncentračních táborů pro politicky nepohodlné. 

Čili ve zkratce. Na to, aby se KLDR skutečně změnila, musí Kim Čong-un mít jistotu, že nedojde k narušení stability režimu, a že opuštění komunismu a ideologie čučche bude pro něj výhodné. Kromě svých osobních a ekonomických zájmů také potřebuje Kim Čong-un vědět, že severokorejský lid bude i nadále důvěřovat. Například, že hranice s Jižní Koreou podél 38. rovnoběžky zůstane zachována výměnou za zlepšení vztahů se Soulem. Sjednocení Korejí je sice prakticky nemožné, ale zlepšení vztahů s jihem by mohlo vést také k větší otevřenosti hranic a tím pádem k setkání rozdělených rodin. 

Témata:  Severní Korea,  jaderné zbraně