Porážka a ponížení... Krvavá arabská historie zanechala kruté dědictví

Červen 1967 poskytl důležitou, ale z velké části stále nepochopenou lekci o nacionalismu, populismu, emotivním jednání, vládě, arabismu, sionismu a udržitelném, na občanské bázi založeném budování státu, soudí Khouri. Drtivé vojenské selhání Arabů v červnové válce a politická nekompetentnost podle něj pohřbily mýtus ze 60. let o panarabské vojenské síle ve službách arabského nacionalismu.    

"V reakci na ponížení z porážky bezprostředně následující roky přinesly zřejmě jediné velké omezení arabského národního vývoje v minulém století," míní analytik. Konstatuje, že vlády v arabském světě se rychle plně chopili vojenští důstojníci a přeměnili řízení státu v rodinnou záležitost vyztuženou množstvím bezpečnostních služeb a expandujícího kruhu zkorumpovaných provázaných kapitalistických beneficiářů.

Brutální dědictví

Sýrie, Irák a Libye byly prvními státy, které se krátce po roce 1967 poddaly vládě vojenských představitelů, z nichž se stali doživotní prezidenti, poukazuje expert. Tvrdí, že zdrcené země Hafíze Asada, Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího dnes poskytují ostudné svědectví o jejich brutálním dědictví. V Egyptě panovala vojenská vláda od roku 1952, ale ta se v 70. letech přeměnila v temnější tržní verzi své vlastní slabé socialistické tradice, pokračuje Khouri.

"Jemen, Súdán, Džibutsko, Mauritánie, Alžírsko a další arabské státy brzy okopírovaly tento osudový model," deklaruje odborník. Dodává, že dříve na arabském nacionalismu rozvíjené státy se od 80. let změnily v rodinnými klany řízené policejní státy, jejichž občané se stali pouhými spotřebiteli bez jakýchkoliv smysluplných politických práv. V průběhu 90. let, tedy v éře odezdivší studené války a ropného boomu, se zde nárůst populace převýšil míru hospodářského růstu a většina vlád již nemohla financovat snahy rozvíjet své země, vysvětluje analytik.       

Ve všech státech neprodukujících ropu pak malá, extrémně bohatá třída vyvedla z veřejných zdrojů desítky miliard dolarů, zatímco desítky milionů jejich spoluobčanů zažívaly neustálou stagnaci své životní úrovně a vyhlídky na život jejich dětí se zdály definitivně pochmurné, píše Khouri. Dodává, že za této situace a arabském světě došlo k sérii povstání v roce 2011.  

"Pokusy hrstky vojenských důstojníků odčinit šokující porážku z roku 1967 vyústily v mnohem větší problémy, které rozbily celé společnosti," soudí analytik. Uvádí, že chudoba, korupce, zneužívání moci, přehnaná militarizace, odcizení se občanů, hospodářská polarizace a emigrace nejlepších mladých mozků odsoudily kdysi perspektivní země jako Irák, Súdán, Libye, Alžírsko a Sýrie ke stagnaci, chudobě a dnešnímu násilí, fragmentaci a vývozu běženců a teroristů.

Arabové se porážejí sami

Khouri deklaruje, že po vojenské porážce Arabů ze strany Izraele v roce 1967 se mnozí Arabové porazili znovu sami, tentokrát politicky. "Prohráli jsme tu válku, protože nikdy správně nevyužíváme naše přírodní, lidské, hospodářské a strategické zdroje, abychom nasměrovali náš arabský region na cestu udržitelného a spravedlivého rozvoje," kritizuje expert. Tvrdí, že vládnutí se v arabském světě nesoustředí na zlepšování schopností, práv a blaha občanů, ale spíše usiluje o udržení funkčnosti a obohacování malého kruhu lidí, kteří drží moc.     

Druhou podstatnou lekcí z války v roce 1967 je podle odborníka poznání, že politická moc a národní rozvoj musí být zakotvené v participaci veřejnosti. "Tato lekce je částečně evidentní v rozvoji palestinského národního hnutí po roce 1967, kdy bylo jasné, že panarabská akce neobnoví palestinská práva," tvrdí Khouri. Přiznává, že dané hnutí sice nepochybně nedosáhlo svého hlavního cíle, ale zároveň dodává, že zaznamenalo určité smysluplné zisky.  

Odhodlaný politický aktivismus tak dle analytika zamezil, aby případ Palestiny upadl v zapomnění, kam mířil počátkem 60. let. Šíření podpory arabské veřejnosti Palestině napříč arabským regionem využívalo i podporu arabských vlád a přelilo se v globální podporu práv Palestinců, v manifestace na národní i mezinárodní úrovni, připomíná Khouri.

Jasný globální požadavek

Zřejmě nejdůležitější na palestinském případu je podle analytika ukázka toho, jak poměrně jednotné politické hnutí založené na rozhodování opírajícího se o spoluúčast palestinských národních institucí a konzultace s nimi může způsobit historický přechod od tvrdého militarismu a absolutních politických požadavků k mnohem rozumnějšímu kompromisu, který umožní obnovu palestinských práv spolu s izraelským státem, jehož bezpečná existence je též jasným globálním požadavkem.    

"To byl pozoruhodný přechod od porážky v roce 1967 k Saúdskou Arábii prosazovanému arabskému mírovému plánu z roku 2002, který zůstává i dnes k ústředí diplomatických snah Američanů, Francouzů, OSN a dalších globálních lídrů nalézt trvalé řešení arabsko-izraelského konfliktu," konstatuje Khouri.    

Za nejdůležitější lekci, kterou by si arabský svět měl vzít z porážky v roce 1967, však odborník považuje velmi vysokou cenu, jež se platí za absenci politického pluralismu ve většině arabských zemí. "Ztratili jsme tu válku, protože jsme byli vojensky a diplomaticky nepřipravení, ale tyto podmínky nastaly, jelikož jsme si počínali delikventně v našem vlastním vládnutí," kritizuje analytik.    

Verdikt moderní historie je tak dle Khouriho jednoznačný: společnosti, které dbají na dynamiku a chrání práva svých vlastních občanů dosáhnou blaha národa mnohem častěji než ti, kdo si podřizují občany a protiví se jejich vůli.

Témata:  Izrael,  Palestina